Home » Cestování, Foto, MTB, Za jízdy, Závody

Vít Čenda Čenovský na Bohemia Divide 2022

Submitted by on Čtvrtek, 3 Listopad 20222 Comments
Vít Čenda Čenovský na Bohemia Divide 2022

Vít Čenda Čenovský /Galaxy CykloŠvec Stevens/ na startu Bohemia Divide – sobota 24. září 2022 

Ujeto 122 km od 12.00 do 24.00 hod., do cíle zbývá 628 km               
Ráno se ještě rychle dobaluji a pospíchám na vlak. Jede v 7:00 a čeká v něm na mne Katka s Petrem Zídků. Jdu jenom s batohem, neboť kolo mám již na startu. Těsně před vstupem do podchodu na nádraží mne předjíždí Balda. Je to inspirující, neboť sjíždí schody, které se mi zdály vždy tak strmé. Je vidět, že to jde. Poté už oba nastupujeme do vlaku, který dnes kupodivu nemá zpoždění. V Budějovicích přestupujeme na vlak do Vyššího Brodu, kde jsme asi za hodinu. Cesta rychle ubíhá, neboť kecám s Katkou o všem možném. Po výstupu jdu pěšky na shromaždiště U Bílého mlýna, kde nejprve rychle přistrojuji kolo a potom se registruji do závodu. Následuje nezbytné předstartovní fotografování, při kterém se zdravím s mnoha známými účastníky. Oceňuji i Míru Fraňka alias Indiana, který po náročném závodě na Aljašce, nastupuje i do tohoto závodu. Jeho kamarád Margl alias Pavel Macháček naopak svoji účast na závodě odvolal, neboť prý není ještě úplně zregenerovaný nebo zdegenerovaný? To jsem si myslel, že je to jiný frajer. V 11:00 jsem připraven ke startu. Někdo jde na rychlý oběd, ale já hlad nepociťuji. Pro jistotu do sebe soukám alespoň jednu housku z domova. V půl dvanácté následuje jako obvykle rozprava, ale nic podstatného se nedozvídáme. Poté se přesunujeme na start na horním konci náměstí, kde jako obvykle probíhá focení. Žádné velké rozechvění nepociťuji a v podstatě se ani moc netěším. Přede mnou je jenom jedna velká neznámá s ohledem na mizernou předpověď počasí. Vyjíždíme. Nikam se zvlášť nehrnu a držím se spíš na konci startovního pole, abych nikomu nepřekážel. Jako každý rok následuje rozřaďovací pasáž do kopce kolem křížové cesty. Nahoře pak neodbočujeme vpravo jako obvykle, ale doleva na Studánky, odkud jedeme na nejjižnější bod České republiky. Kolem něj se točíme zpět do Čech. Nicméně kousek jedeme po rakouské straně hranice až do Českého Heršláku. Tady jsem jel v létě z Itálie. Je to nádherná projížďka. Pokračujeme dále na Rybník a odsud pak po známé trase do Rožmberka. Tam musíme zvláště opatrně, trail je rozbahněný a jsou na něm nebezpečně kluzké větve. Stoupání z Rožmberka do Rožmitálu na Šumavě je nekonečné. Tady již nějací závodníci hledají hospodu, ale já vím, že je to marné. V garáži na konci vsi sedí v lehátku nějaký opilec a provokuje mne prohlášením, že jedu pomalu. Jak jedu, tak jedu. Stačí mi, že neztrácím kontakt se závodním polem. Sice občas přemýšlím, kde jsou ostatní jako Katka Holá nebo Zdenda Sedláček s Martinem Forejtem, ale nestresuji se tím. Spíše se soustřeďuji na dlouhé stoupání po úbočí hory Hůry, kde sedí uprostřed cesty Zdenda z Klatov. Potřebuje se nutně posílit. Dělám si z něj srandu, že na nocleh je ještě brzo a on mne za trest již brzo zase předjíždí. Dlouhé stoupání je sice vysilující, ale na tlačení kola je příliš mírné. Následuje sjezd po červené značce do Věžovatých Plání. Kdysi dávno při Loudání, když to bylo poprvé, tak se mi zdál sjezd hodně drsný. Dnes už je to v pohodě. Tenkrát byl kostelík zalitý září zapadajícího slunce a byl to moment, který mi asi nikdy nevymizí z hlavy. Teď Věžovaté Pláně lehce objíždíme a sjíždíme do Malčic, odkud jedeme krásným lesním trailem podél potoka do Mirkovic. To už se pomalu začíná horšit počasí, ale naštěstí ještě neprší. Blížíme se k Zlaté Koruně. Tady trasa vede přes louky do Rájova. Netuším, zda mne navigace vede správně a jedu jako vždy dolů po červené značce. Cesta tam je hodně poničená a tak se ani nedivím, že jsem jel blbě. Honza totiž vedl trasu jinudy. Já to však poznal příliš pozdě na to, abych se vracel.  Za chvíli jsem na parkovišti, přejíždím most přes Vltavu a stoupám nahoru po silnici. Mám štěstí. Je tu otevřený krámek. Mají sice drahý sortiment, ale oceňuji, že mají kvůli nám závodníkům otevřeno. Dávám si kávu a něco sladkého. Před krámem nabírá sil také závodník, který si dává „zdravotní cigaretku“. To se docela divím. Tady také naposledy vidím Zdendu z Klatov. Ptám se ho, kudy jel do Zlaté koruny. Naštvaně mi odpovídá, že přeci po trase přes Rájov. Už se s ním raději nebavím a soustřeďuji se na následující dlouhý výjezd na Kleť. Občerstven jdu na to. Jen u Hospody na Letné si připravuji světlo na kolo. Potkávám zde i Oscara, který si zde dává večeři. Já se spokojuji opět jen s vlastní houskou. Snažím se vystoupat za denního světla co nejvýše. Nejdříve mě čeká mírné stoupání k hájovně Kokotín a potom prudší po cestě kněžny Terezie. Stále ale šlapu jako ďábel. Moučkova cesta mne pak krátkým sjezdem přivádí pod lanovku. Odsud se mírně stoupá po cestě knížete Jana až pod Malou Kleť, kde je vracečka na červenou značku. Odtud je to na vrchol už jen kilometr a půl. Tady se musí ale tlačit. Na cestě je příliš mnoho velkých kamenů a kluzkých kořenů. V devět hodin jsem na vrcholu Kletě. Baštím další housku a zatepluji se na sjezd. To už jemně mží. Žádná hitparáda. Sjíždím po asfaltu po trase až do osady Rohy a poté na křižovatku Nová Hospoda. Je mi ukrutná zima a tak se na chvíli schovávám do autobusové zastávky. Prší a mám sto chutí tady zabivakovat. Je ale přeci jenom dost brzy. Rád bych dojel až na zámek Kratochvíle, kde na mne již tradičně čeká sladká kremrole. Když se tak teď dívám při diktování deníčku na mapu, zdá se mi, že je to na zámek Kratochvíle jenom kousek. Ve tmě, ale cesta ubíhá velmi pomalu a to i v případě, že vede z kopce. Podle slov organizátora nás čeká ještě před Kuklovem brodění Křemežského potoka. Ten se mi však podařilo i ve tmě přeskákat po kamenech, takže jsem se nemusel zouvat. Průjezd Kuklovem jsem v té tmě ani nezaznamenal. Už se těším jenom na CP č.1 na Kratochvíli. Střídavě z kopce a do kopce, lesem i po loukách dorážím o půlnoci na Kratochvíli. Mám tak za sebou prvních 122 km. Dnes už dál rozhodně nepojedu. Vítá mne totiž Honza Schwarzbach a má pro mne jobovu zprávu. Můj Ford, který jsem mu zapůjčil má rozbitý alternátor a je u něj vybitá baterie. Musel být tedy na parkoviště u zámku Kratochvíle přitažen. Zítra mne tak čeká velký úkol. Musím sehnat náhradní automobil. Nevím, jak to budu řešit, ale teď se cpu kremrolema a přemýšlím, kde budu spát. Na terase nedaleké hospody je plno. Honza mi ukládá kolo pod střechu u svého pokoje a já jdu spát do auta na postel. Domníval jsem se, že tam najdu svůj spacák. Ten je ale hluboko pod všemi účastnickými věcmi, které Honza převáží. Vracet na zámek pro spacák se mi vůbec nechce. Svlékat se také nebudu. Je sice chladno, ale zima mi ještě není. Zouvám si jenom boty a balím si nohy do plátěné zástěry. Chvíli ležím jen tak na posteli, ale potom lezu do povlaku na matraci jako do žďáráku. Dlouho nemohu usnout, ale najednou koukám na hodinky. Je v pět hodin ráno. 

Kratochvíle – Sirá Neděle 25. září 2022  

Ujeto 156 km ( celkem 278 km ), do cíle zbývá 471 km      
Vylézám ze svého nouzového žďáráku a kupodivu mi venku není ani trochu zima. Jdu do předsíňky před Honzovým pokojem a tam si ke snídani vařím kafe. Honza vylézá ven a tvrdí, že nemůže spát. Je rozezlen na nejvyšší míru, ale jeho vrozená slušnost mu nedovoluje vybuchnout. Já odjíždím kolem šesté hodiny ranní, právě když se začíná rozednívat. Chci zavolat kamarádovi Jardovi ohledně auta kolem sedmé, ale poté si uvědomuji, že je neděle a čas volání posunuji až na osmou. Šipka na navigaci mne vede z Kratochvíle do Krtel, kde nádherný klášter. Tam míjím větší skupinu závodníků, kteří se zrovna balí. Mezi nimi je i Katka Holá. Docela se divím, jak daleko dojeli. Já byl o půlnoci úplně „hotov“. Z Krtel pokračujeme dál kolem Libějovic do Vodňan a poté na Protivín. Tady jsem v mé limitní hodině. Plný obav volám Jardovi kvůli autu. Pomůže mi nebo se na mne vykašle? Kupodivu bere celkem rychle telefon a prohlašuje, že mi pomůže. Jediným problémem je, že musí počkat nejméně do oběda, aby z něj vyprchal alkohol. Půjčí Honzovi svoje devítimístné auto a mé nepojízdné odtáhne k sobě do autodílny. Super. Teď už zbývá jen propojit zůčastněné osoby a mohu se opět vydat na trasu. Stejně mne během mobilování předjelo asi 7 lidí. To ale vůbec nevadí. Stejně je teprve začátek závodu. Za Protivínem jsem v závodnickém nadšení na cyklostezce málem vrazil do volně se potulující krávy. V dalším zjevně obydleném stavení to hlásím. Prý kráva není jejich, ale nahlásí to majiteli. Pokračuji dál do Píseckých hor. Domnívám se, že vyjedu  dlouhé stoupání a sjedu do Písku. To se šeredně mýlím. Míjím totiž Albrechtice a opět stoupám na hřeben. Stoupání není tak krátké, ale je bez výhledů a proto poměrně nudné. Pak už sjíždíme na druhou stranu hor na Flekačky. Zase se marně těším do Písku. Opět zahýbám doprava do lesa a do kopce. Teprve po jeho vyšlápnutí, sjíždím k Interhotelu Amerika a k benzinové pumpě na výjezdu do Tábora. Tady jsou pumpy dvě. Volím tu, která je v protisměru. Dělám dobře. Ta na trase už je vyjedená. Dávám si kávu a vynikající jablečný závin. Při jeho konzumaci pak klábosím se svými kolegy ze závodnického peletonu. Poté si ještě myji kolo a mažu řetěz. Jedu dál. Mým dalším postupovým cílem je vrchol Třemšína, na který to mám asi 50 km. Kam dnes dojedu ještě netuším. Ideální by bylo, dojet až na konec druhé etapy do Dobřívi. Ta je vzdálena z Kratochvíle 137 kilometrů. Uvidíme, řekl slepý. Však ono to nějak dopadne. Od benzínky sjíždím k Otavě a po levém břehu po turistické značce se probíjím k plynové lávce. Po pravé břehu řeky vede cyklostezka. Ta je pro pohodáře. Stezka na levém břehu je pro drsňáky. Jsou zde časté kamenité pasáže, kde se musí kvůli bezpečnosti často slézat z kola. Hrozí totiž pád do řeky. Doháním jednoho závodníka ze Slovenska, který mne lehce brzdí. Chvíli mě totiž nechce pustit vpřed. Dalším problémem na této části trasy jsou volně pobíhající psi. To mi říkali mí kolegové závodníci. V době mého průjezdu naštěstí byli tito „trhači“ již přivázáni. U plynové lávky odbočuji doleva na Čížovou. Tady by mohla být otevřená hospoda. Mám ale zase smůlu. Jistí to tak zásoby z batohu, na zádech. Už jsem stejně potřeboval malý odpočinek. Za Čížovou v lesích mne dojíždí Jenda s Martinem. To jsem docela překvapen. Vůbec jsem netušil, že jsou ještě za mnou. Ráno, když jsem odjížděl z Kratochvíle, tak už byli dávno pryč. Prý se zdrželi v cukrárně u Kamenného mostu v Písku. Kecáme a projíždíme kolem rybářů, kteří uprostřed lesů slovují rybník. Zrovna obědvají. Myslím si, že mají smaženou rybu a dostávám na ní chuť. Bohužel to není ryba, ale řízek. Nakonec mi to tak nevadí. Ptám se, zda nemají nějaký řízek navíc. Prý ano a mohou mi jeden prodat. Jenda se přidává k mé žádosti. Martin je zrovna vpředu a tak má smůlu. Než stačím vyndat peníze, Jenda platí 300 Kč za dva řízky s okurkou. Před chvílí jsem sice jedl v Čížové, ale pokud mám možnost při závodě jíst, tak neváhám. Dojídáme řízek a přijíždí Martin. Jedno sousto zbylo i na něj. Pokračujeme dál a Martin mne ujišťuje, že následujících 25 km bude rovinatých, čehož kluci hned využívají a zase mi ujíždějí. Šlapou sice rychleji než já, ale mají také více zastávek. Projíždíme Mirotice a jedeme na Lučkovice. Tady byl kdysi dávno při jednom Loudání záchytný bod. Poté projíždíme Myštice a objíždíme Bělčice. To už se pomalu blížíme do Hvožďan, kde je otevřený krám. Jenda s Martinem ho navštěvují, ale já nikoliv. Místo odpočinku začínám stoupat po známé cestě na Třemšín. Opět mne předjíždí ten protivný Slovák. Nevadí. Však mu to vrátím. Stoupám nahoru po červené značce a zanedlouho uhýbám doprava na modrou. Projíždím známou serpentinu a sápu se pod vrchol Třemšína. Honza jako trasér je k nám opět milostivý a ušetřil nás výstupu na vrchol. Cesta kolem ale stojí za h …….! Hluboké bláto, kamení a někde i větve. Stále však jedu.

Náhle jsem nucen objet jednu louži a řídítky chytám za větev. Padám bokem do bláta. Kleju jako pohan. Nemohu nic dělat. Namlouvám si, že blátivý obklad je vlastně léčivý, ale nepříjemně chladí. Snad to vypráším, až to uschne. Jedu dál a stačilo další malé zaváhání a stoupám do další hluboké louže. Jako by nestačilo, že mám celý bok od bláta. Následuje dlouhé stoupání na kopec Nad Maráskem. Pokolikáté již? Tady mne nemůže už nic překvapit. Chyba lávky. Po kamenité cestě se dostávám na vrchol, kde uhýbám doprava. Následuje nejhorší sjezd celého závodu. Větve, kamení a hluboké koleje. Kdo tu nejel, nepochopí. Adrenalin mi stříká z uší. Jedu pomalu a ještě musím občas zastavovat na vytřepání rukou. V závěru se snažím vyjet na zvýšenou část mezi kolejemi. Podklouzlo mi však přední kolo a já letím přes řídítka. Závodník, co jel za mnou staví a ptá se, zda jsem OK? Já ano. Kolo už méně. Trochu zdeformovaný brzdový kotouč nějak píská. Zkouším brzdit. Jde to. Možná tam bude pouze zrnko písku. Teď to však neřeším. Opatrně pokračuju dál. Za chvíli jsem u bufetu v Míšově. U okénka je docela velká fronta. Pokouším se překecat nějakou důchodcovskou dvojici, aby mne pustili dopředu. Nedaří se, kupuji si tady pouze nealkoholické pivo a dojídám poslední housku z domova. Na další jídlo bych musel čekat a to se mi nechce. Opět mne dojíždí Jenda s Martinem. Oni se staví se do fronty a já odjíždím k Padrťským rybníkům. K nim je to jen kousek do kopce a pak následuje sjezd. Ten je nejenom k rybníkům, ale i 10 kilometrů do Dobřívi, kde u starobylého kamenného mostu končí druhá etapa závodu. Docela koukám, jak jsem ji rychle ukončil. Je teprve šest hodin. Trochu se občerstvuji a přemýšlím co dál. V navigaci si nastavují třetí etapu závodu a zároveň kontroluji další trasu. Vidím, že mne šipka vede opět přes Radeč, kde mám jeden nesjetý trail. Dnes si tam ale skóre nevylepším. Až tam pojedu, tak bude určitě tma. Nicméně za Lhotou pod Radčem projíždíme vesničkou Sirá. Pokud si dobře vzpomínám, tak zde bydlí a hospodaří na statku Ivanka, což je dcera mého kamaráda Honzy. U ní bych snad mohl přespat. Svůj úmysl telefonicky hned konzultuji s kamarádem Honzou. Mám štěstí, neboť je doma a můj úmysl podporuje. Prý to není žádný problém. Jediným zádrhelem je, že bych tam měl být do devíti hodin. Neznaje terén, myslím si, že bych tam mohl být do osmi. Jenže se přes kopec dostávám do Holoubkova, odsud pak do Těškova, kde teprve odbočuji na Radeč. Vjíždím do lesa a začíná pršet. Oblékám si pláštěnku a volám Ivance. Musím přijet do devíti. To je mezní hodina. Potom prý už půjde spát. Vstává velmi brzo do práce. Nemám jinou možnost, než to stihnout. Začíná můj závod s časem. V tomto okamžiku mne zase dojíždějí Jenda s Martinem. To je pech. K Ivance kluky vzít nemohu. Pokouším se jim bez vysvětlení ujet, ale moc mi to nejde. Zpočátku jedeme po lesní a později po normální silnici, ze které odbočujeme doprava. To už si vzpomínám, jak jsme tudy projížděli minulý rok. Tenkrát jsme se prodírali mezi pokácenými stromy. Toho se docela děsím. Naštěstí je cesta uklizená, ale stejně musím místy tlačit. Konečně na hřebenu. Tam nasazuji vysoké tempo, ale kluci se mne drží jako klíšťata. Ve sjezdu od vysílače jsem je konečně setřásl. Poté zahýbám doleva na Radeč a pro změnu se ztrácím já. Sjíždím ze značky a nemohu ji pak najít. Naštěstí jsem před sebou zahlédl světlo a tak se ho držím. To je Jenda. Je docela překvapen, že jsem zase za ním. On čeká na Martina a já se dostávám opět do čela naší malé skupinky. Přijíždím těsně nad trail a …… poslušně vedu ve tmě kolo dolů. Teď za mokra kloužu po kořenech a je celkem jasné, že na kole by to byla sebevražda. Naštěstí je tento úsek velmi krátký. Poté už se dlouhým sjezdem po asfaltu dostávám do Lhoty pod Radčem. Do Siré to mám jen dva kilometry přes les. Těsně před devátou jsem ve vsi. Teď jen vyřešit problém, kde vlastně Ivanka bydlí. V časovém presu se tam motám jako „nudle v bandě“. Nakonec jsem nucen použít znova mobil. Ivanka mi vychází naproti na náves. Super. Ukazuje mi, kde budu spát a jsem nadšen. Mám veškerý luxus včetně teplé sprchy. Té hned využívám. Poté jsem vysrknul vyžebrané pivo a jdu spát. Nakonec jsem ujel něco přes 150 km. To už je slušný výkon. Zatím se mi daří plnit plán, ve kterém počítám s dojezdem ve čtvrtek.  

 

Sirá – Mělník Pondělí 26.9.2022           

Ujeto 158 km ( celkem 436 km ) a do cíle zbývá 313 km          
Jak už je obvyklé, tak píšu deníček dlouho po ukončení závodu. Při pohledu do mapy zjišťuji, že si z rána tohoto dne moc nepamatuji. Vím jenom, že jsem vstával v 5:00 a pěkně se nasnídal. Kolem šesté už jsem zase na cestě. Vím jenom, že jsme projížděli Broumy a poté Kublov. Odsud je jenom kousek ke kostelíku ve Velízu. To je také jedno z velmi zajímavých míst. Odsud již mám v hlavě jasno. Zbývá projet Otročiněves a krásným trailem podél potoka se dostat do Nižboru. Tahle část byla obzvlášť pěkná. V Nižboru je parádní hospoda, ale otevírá až za hodinu. Uchyluji se tudíž naproti na benzínovou pumpu, kde mé posilnění jistí bageta a kafe. Připravuji se na dlouhé stoupání od Berounky, ale to se překvapivě nekoná. Krátký stoupák přes malý hřebínek a poté nečekaný sjezd. Podél Žlubineckého potoka jedu také dost dlouhou dobu, ale potom se trasa odpojuje a stoupám nahoru na Chýňavu. To už jsem nedaleko Malých Kyšic, kde plánuji návštěvu cykloservisu. Tady bych rád provedl očistu kola. Servisman však asi drží poledne, neboť vstupní vrata na dvůr jsou zamčená. Nechci si hrát na neodbytného návštěvníka a tak raději odjíždím. Teď už přijíždím k říčce Loděnice a podél ní jedu až do Unhoště. Tak jsem celkem snadno překonal Křivoklátsko a mohu si již hlasitě odechnout. Stálo mne to méně sil, než jsem předpokládal. Volám Irence Štěpánků, která bydlí v nedalekém Jenči, zda nechce jít na dalším záchytném bodě v Hájku na oběd. To jsem ještě nevěděl, jak ta hospoda vypadá a netušil jsem také, že Honza vybere na občerstvení hospodu, kde nevaří. Dojíždím tam a Irenka se Standou mne před ní vítají. Hned si mne fotí, jak jsem zpocený. Ano, opravdu je to tak. Dnes je vedro jako „prase“. Vcházíme do hospody a já si objednávám pivo. K jídlu mají jenom párky. Nechávám si tedy dva ohřát. Standu naštěstí napadá spásná myšlenka. Dojede domů pro nějakou teplou polévku. S tím souhlasím nejen já, ale i hostinský. Jsem s Irenkou o samotě a povídáme si o závodě. Po chvíli se Standa vrací a přiváží skvělou houbovou omáčku s rýží. Prý ho napadlo, že budu potřebovat něco hutnějšího. Jsem mu neskonale vděčen. Zdržel jsem se s nimi asi hodinu. Poté už musím pokračovat v cestě. Jedu na Hostivice a potom kolem rybníků zvaných Břve. To už je přede mnou Bílá Hora. Objíždíme oboru Hvězda a já si matně vzpomínám, jak tu dcera Petra s budoucím manželem Davidem závodili na koloběžkách. Vyjíždím z obory a mně neznámou cestou se dostávám po úbočí Strahova až na Petřín. Pro bývalého Pražáka je zajímavé objevovat nové cesty po Praze. Projíždím kolem Petřínské rozhledny a po nějaké cestě se mezi návštěvníky Petřína opatrně sunu dolů z kopce. Je slunečné odpoledne a lidí je tu jako psů. Dávám tedy pozor více na ně než na cestu před sebou. Náhle jsem překvapen vysokými schody, které se stáčí doprava. Nedá se ale nic dělat. Musím je sjet. Kdybych se pokoušel zastavit, určitě bych spadnul. Sjíždím k Americkému velvyslanectví a odsud projíždím na Malostranské náměstí, kde se mezi davy turistů rychtuji směrem ke Starým zámeckým schodům. Po nich pak tlačím kolo na Hradčanské náměstí. Nechávám se tady i jedním turistou zvěčnit. Z náměstí pak přes Nový svět pokračuji k Letohrádku královny Anny a pak na Letnou. Tady je sice další záchytný bod zvaný Hangár, ale tahle hospoda má otevřeno až odpoledne. Nevadí. Hlad ani žízeň nemám, ale chci zapít pivní chuť a tak vytahuji bidon. Ten mi padá pod auto a nějaký chlap mne ho nechá asi 10 minut hledat pod auty. Zřejmě se velmi dobře baví tím, jak tam lezu po kolenou. Naštěstí pak přišel k rozumu a prozradil mi, že bidon je dál, než jsem ho hledal. Najít jsem ho prostě musel, neboť na kole je jenom jeden držák a voda je pro mne nezbytná. Poté projíždíme Stromovkou a dále přes novou lávku do Troje. Tady přestává sranda, neboť se šplháme do svahu pod Bohnicemi. Tam pak objíždíme mnoho krásných vyhlídek na druhý břeh Vltavy. I pro mne, jako rodilého Pražáka, jsou tyto vyhlídky úplně nové. Do těchto míst jsem ještě nikdy nezavítal. Náš trasér Honza však usoudil, že pohodová projížďka Prahou již byla dost dlouhá a tak nás zavedl do blátivého Bohnického a poté ještě do Drahanského údolí. V tom jsme dokonce museli místo cesty využít potok. Je zajímavé, že to byla nejschůdnější a nejbezpečnější varianta. Potokem sjíždíme až k Vltavě. Podél ní se pak rychlou jízdou po proudu dostávám až do Kralup. Tady už jsem notně otráven dlouhou a jednotvárnou jízdou. Svačím. Konec téhle etapy je v Mělníce, kam mám ještě cca 25 km. Za hodinu bych tam mohl být. Opět sedám na kolo a ve Veltrusech si konečně za denního světla letmo prohlížím nádherný zámek. Projíždím i přilehlý park. V Lužci nad Vltavou se těším z předjetí dalšího závodníka a poté přejíždím po lávce Vltavu. Začíná se pomalu stmívat a já se blížím k Mělníku. Zapínám čelovku a blikačky na kole. Již za tmy přejíždím pod zámkem v Mělníce most přes Vltavu a tlačím kolo strmou uličkou vzhůru na vyhlídku. Tady přemýšlím, co budu podnikat dál. Nastavuji v navigaci další etapu a v mobilním telefonu kontroluji, co mne dnes ještě čeká. Dojíždí mne Míla z Příbrami. Jdeme spolu pomalu dál a rozhodujeme se, že zajdeme do hospody na pivko a na polívku. Po naší objednávce doráží i Jenda s Martinem. Viděli venku kola a nemohli nás přeci minout. Nevím, jak to dělají, že jsou stále za mnou. Sedíme asi hodinu a pak se společně rozhodujeme, že najdeme nějaký nocleh. Podařilo se a již ve 22 hodin jsme na hotelu. Nebylo to zrovna levné, ale teplá sprcha a čistá postel je k nezaplacení.  

 

 

 

 

 

 

 

 

Mělník – Noviny pod Ralskem Úterý 27.9.2022    

Ujeto 122 km ( celkem 558 km ), do cíle zbývá 191 km             
Vstávám sám brzy ráno. Kluci ještě vyspávají. Vařím si pro sebe kávu a klukům čaj. Jak snídám, tak jsem pomalejší než oni. Nakonec mi říkají, že pojedou. Prý je dojedu. Já o tom sice nejsem pevně přesvědčen, ale souhlasím s nimi. Vyjíždím pomalu z Mělníka a začíná se rozednívat. Bohužel nový den začíná dalším deštěm. Lehké poprchávání se brzy mění v nepříjemný déšť. Z toho moc velkou radost nemám, neboť se vyplňuje nepříznivá předpověď počasí. Vyjíždím z Mělníka a blátivou cestou skrze nějaké sady sjíždím do obce Želízy. Tam už jedu po silnici a v čekárně si společně s Petrou Šnoblovou oblékáme pláštěnky. Začíná nádherný průjezd Kokořínskem. Kilometry na kole, které jsem tu najel při různých extrémních závodech, bych asi nespočítal. Pěšky bych tuto vzdálenost rozhodně absolvovat nechtěl. Sice se rozpršelo hodně, ale na písčitých cestách to není ani znát. Projíždím obec Brocno. Tady, aniž bych to věděl, zase předjíždím Jendu s Martinem. Oni totiž snídali v otevřeném obchodě. Jenda sice tvrdí, že jsem je viděl a hned na kole přidal, ale to není pravda. Po výjezdu do kopce a vjezdu na rovinku, se přeci každý rozjede, co nejrychleji mu to jde. Míjím další vesnici s prapodivným názvem Chcebuz. Ty názvy mi připomínají Werichovy pohádky. Po cyklostezce mířím do Tuháně. Za ní mám v lese malou poruchu. Ta se projevila již dříve občasným cvakáním řetězu. To už jsem tušil, že není něco v pořádku. Při projíždění blátivou louží jsem zabral trochu více do šlapek a přetrhnul se mi řetěz. Opřel jsem kolo do vhodné pozice na opravu a začal se na ní připravovat. Najednou tu však byl Jenda, který nelenil a hned se pustil do opravy. Vyndal z představce speciální nýtovač řetězu a já stačil jen vyndat spojku řetězu. Snad během 10 minut byla oprava hotová a my mohli společně pokračovat dále. Od tohoto okamžiku se však závod samovolně změnil na společenskou jízdu třech kamarádů. Ani jednomu z nás to však nevadilo. Společně objíždíme po červené značce Martinské stěny, což mne docela mrzí. Nemáme na ně žádný výhled. Jedinou útěchou je mi nepříznivé počasí, které je zcela nevhodné na focení. Sjíždíme do obce Skalka, kde nás již jednou na tomto závodě zastavil déšť. S Bášou jsme v jednom přístřešku na cestě strávili tři hodiny. Já tehdy roztáhnul spacák a zcela regulérně spal. Báša zatím „klepal kosu“jenom v pláštěnce. Tenkrát to byl můj první ročník Bohemia Divide a jeho druhý a poslední. Letos už jedeme pátý ročník. Zpátky do reality. Ze Skalky projíždíme kolem Vlhoše na Zahrádky a o chvilku později i kolem kostelíku svaté Barbory. Pospícháme, čeká na nás hezká hospůdka v Jestřebí. Stylová a pěkně drahá s nesympatickým číšníkem, kde si v rámci úspor dávám pivo a dršťkovou polévku. Movitější kluci si dávají pěkně do nosu. Potkáváme tady také Milana Šunkovského zvaného Šunka s kolegou. Ti se zalekli zítřejší katastrofické předpovědi počasí a závod vzdali, což dost dobře nechápeme. Případné mizerné počasí se dá přeci v nejhorším případě přečkat někde v hotelu. My v žádném případě nevzdáme. Po obědě si chceme ještě umýt kola u nedaleké benzinové pumpy, ale nemají tam myčku. Přes Holý vrch pokračujeme dál do Starých Splavů. Tady objíždíme povinné kolečko kolem vršku, na kterém stojí mnoho hotelů a chat. Ty jsou po většinu roku nevyužité. Stále lehce prší. 

Přesněji řečeno, je takové aprílové počasí. Chvíli prší a za chvíli zase svítí slunce.  Podél Máchova jezera přijíždíme do Doks. Na mapě je to jenom kousíček, ale ve skutečnosti nám to přeci jenom půlhodinku trvá. Máme štěstí, že jsme se najedli v Jestřebí. V Doksech jsme narazili jenom na cukrárnu, kde si dáváme kávu a větrník. Pak už vjíždíme do písčitých borovicových lesů. Řetězy našich kol dostávají letos pořádně zabrat. Bláto s pískem umí zlikvidovat nejenom řetěz ale i brzdové destičky. Z toho mám docela strach. Uvidíme,  jak to dopadne. Stoupáme kolem Malého Bezdězu na Velký. Opět oceňuji, že nemusíme až k hradní bráně. Následuje sjezd a to již vidíme před sebou Ralsko. Z výstupu na něj mám docela strach. Loni, za sucha jsem nemohl vytlačit kolo, jak to v jednom strmém úseku klouzalo. Teď je mokro po déletrvajícím dešti. To nemůže dopadnout dobře! Kluzké kameny na odvrácené straně jsou také docela zrádné. Ještě však musíme vystoupat na Velkou Bukovou a zazávodit si na letištní ploše u Hradčan, kde potkáváme Pavla Šťastného, oficiálního fotografa letošního závodu. Při focení jsme se pěkně vyblbli. Na otočce na konci letiště potkáváme Mílu z Příbrami. Má nějakou krizi. Já jí mám v podstatě také, ale snažím se, aby to nebylo znát. V každém případě bych rád vylezl na Ralsko ještě za světla. Jenda navrhuje, že bychom mohli spát za Ralskem v Novinách. Zatím to vypadá, že tam budeme moc brzy. Otázkou však je, co je brzy. Už šlapeme jako stroje, ale nástup na Ralsko, jak ho známe z minulých ročníku se stále neobjevuje. Najíždíme na asfaltku a já statečně šlapu vzhůru až na její konec. Kluci se nechtějí vyčerpávat a tlačí. Nejsem rychlejší než oni. Konečně se napojujeme na červenou výstupovou značku a zjišťujeme, že ten nejprudší kopec jsme objeli. To jsem si oddechl. Bohužel se už šeří a tak poslední část výstupu absolvujeme za svitu baterek. Jenda nám sděluje potěšující zprávu, že Honza Moravec nás již očekává doma v Novinách pod Ralskem. Je to neuvěřitelné. On má již tento závod za sebou. Dojel čtvrtý v noci z pondělka na úterý, osm hodin za prvním závodníkem. Ptal jsem se ho později, kolik najede za rok a on přiznal 15.000 kilometrů. To není zrovna málo. My teď, ale velmi pomalu, stoupáme do sedla pod vrcholem. Tam se nezdržujeme a hned sestupujeme. Já neriskuji a kolo vedu. V první fázi jdeme všichni. Dokonce i sjezdař Jenda. Terén je takový, že by si tady rozbil hubu i méně šikovný chodec. Nicméně později už také nasedám a opatrně sjíždím. Jede i Martin a to opravdu není sjezdař. Přijíždíme k ceduli Noviny pod Ralskem. Jenda volá Honzovi, zda se u něj můžeme zastavit. Prý není problém. Čeká na nás čerstvý štrůdl a nějaké maso. Chvilku trvá, než najdeme jeho domeček a než do něj Jenda vejde. Když pak vyšel ven, věděl už jasně, že dál nepojedeme. Martin trochu protestoval, že je ještě brzo, ale já měl už také jasno. Stále máme totiž nějakou rezervu na plánovaný čtvrteční dojezd. Následuje nádherný večer plný dobrého jídla zakončený teplou sprchou. Dokonce i postýlka se pro nás našla. Super. Díky moc Honzo! 

Noviny pod Ralskem – Krásná Lípa Středa 28 září 2022  

Ujeto 115 km ( celkem 673 km ) a do cíle zbývá opravdu už jen 76 km
Vstáváme jako obvykle v 5:00 ráno. Honza vstává s námi a připravuje nám skvělou snídani. Připadám si jako v ráji. Oblékáme se do čistého a voňavého cyklistického prádla. Nemá to chybu. Honza nám včera umyl kola a tak dneska jenom mažeme řetěz. Kolem 6:00 odjíždíme a uvědomujeme si, že dneska to nebude žádná sranda. Hned po ránu nás čeká stoupání na Ještěd. Navíc je nepříznivá předpověď. Od 11:00 má začít pršet. Předpovědi sice moc nevěřím, ale již od rána je zataženo. Po silnici jsme za chvíli ve Stráži pod Ralskem a nezdržela nás ani zajížďka k průrvě Ploučnice. Míjíme pak Hamr na Jezeře a poté odbočujeme do lesa k Chrastenskému vodopádu. Tam jsme vyrušili lesní víly, které se právě koupali pod vodopádem. Před námi je nějaký závodník. Za chvíli ho na asfaltové cyklostezce předjíždíme a za chvilku jsme v Osečné. Ranní káva v cukrárně se nekoná, neboť je ještě zavřeno. Místo toho stoupáme na Antošův kopec a poté po silnici mažeme kolem Kotelské lípy. Ta je nádherně rozložitá, ale v tom pošmourném počasí se mi nechce fotit. Míjíme i můj minulý bivak a já prosím Martina, aby mi ho vyfotil. Zanedlouho pak projíždíme kolem golfového hřiště, kde objevuji spícího Golema. Jasně, že se s ním fotím. Za slunečného počasí to musí být opravdu nádherná fotka. Přes Jiríčkov pak začínáme stoupat do Proseče pod Ještědem, kde se napojujeme na rozbitou silnici směrem na Rašovku. Hospoda tam je zavřená a tak jenom slovně povzbuzujeme Petru Šnoblovou, která tam svačí. Ta mi prozrazuje, že má ode mne knížku Rumunské pastorále. Kdyby prý věděla, že já jsem ten Čenda, co jí napsal, tak si jí vzala sebou a nechala si jí podepsat. Nezdržujeme se a začínáme stoupat na Ještěd. Výhledy z hřebene nejsou žádné. Přidal se k nám i Slovák,  který mi chvíli blokoval cestu kolem Otavy. Ten mne hodně pobavil ve sjezdu na Pláně pod Ještědem. V té době byl na čele naší tříčlenné skupiny. Jenda už se dávno od nás trhnul s tím, že počká na Ještědu. Slovák zrovna přijel k takové kamenné terase přes cestu a zastavil, neboť se leknul sjezdu. Martin se kolem něj protáhl a sjel to bez zastavení. Já jsem na něj pak jen zavolal „moment“ a sjel to po stejné lajně. Slovák jenom zíral a já se v duchu smál jako blázen. Za chvíli už jsme za hospodou „Na pláních“, kde jsme minuli dalšího závodníka, který čekal až otevřou. To my už zase kola tlačíme do prudkého kopce. Přesně v 11:00 jsme na Ještědu. Kluci jdou hned dovnitř a obědvají. Já bych jel hned dolů, ale musím se jim přizpůsobit. Dělám si jen srandu, že jsme v zóně smrti. Ještěd má sice pouhých 1012 m, ale panuje zde obvykle velmi kruté počasí. Pojedli jsme a zkonstatovali, že nám 40 km trvalo přesně čtyři hodiny. Za námi přijíždí dalších šest závodníků včetně Petry. Jdeme ven a chceme odjet. U východu nás ale zastavil prudký vítr a dešťová clona. Právě se spustil silný liják. Nedá se nic dělat. Musíme se s nepřízní počasí vypořádat po svém. Vracíme se do teplé restaurace a oblékáme si na sebe všechno, co máme. Já si beru i svojí pláštěnku od Jurka, v níž prý vypadám jako Štětináč ze Stínadel. Vycházíme ven do té sloty a nasedáme na kola. Pomalu sjíždíme na Výpřež. Za chvíli jsme promrzlí na kost. Takhle jsem si sjezd z Ještědu opravdu nepředstavoval. Je to utrpení. Těším se, až začneme zase stoupat. Rozbahněnou cestou sjíždíme na Křižanské sedlo. Za ním na nás čeká krátké stoupání, ve kterém cítím, jak mi v žilách opět začíná proudit krev. Bohužel pak sjíždíme dolů do Janovic v Podještědí. Ty jsou 2 km před Rynolticemi, kde nastavujeme v navigaci poslední část naší trasy. Do cíle nám tak zbývá posledních 137 km. Abychom tu vzdálenost zvládli, zacházíme do malého krámku, který je i dnes na státní svátek otevřen. Vietnamci naše svátky nedrží. Naštěstí pomalu přestává pršet, ale zima je stále ukrutná. Předjíždí nás nějaký Angličan a ptá se, kde je benzínová pumpa. Prý potřebuje nutně teplé jídlo. Já si naopak dávám studené pivo. Pak už jenom na chvíli zajíždíme do Německa, kde znova svačíme. V té zimě potřebujeme mnoho kalorií na to, abychom si vyrobili vnitřní teplo. Z Krompachu projíždíme osadou Juliovka a překvapivě se napojujeme na silnici vedoucí k přehradní nádrži Naděje. Od ní je protivné stoupání na Suchý vrch. Tlačíme. Nedá se jinak. Odměnou je nám delší sjezd do Svoru. Pak ale zase stoupáme do dlouhého a prudkého kopce směrem na Polevsko a Kytlici. Vzpomínám na Zdeňku z akce Krajinou snů, která bydlí právě v Polevsku. Snad bych jí byl i cestou navštívil, ale odbočujeme na Kytlici. Tady měl chalupu Miroslav Horníček a ten začal osídlování Kytlice VIP osobami. Má tady proto chalupy mnoho známých lidí. Projíždíme jí a já žasnu, jak je tahle vesnička vymazlená. Během projíždění touto vesničkou nás míjí opět dva nemluvní závodníci. Martin na chvostu trochu bloudí a tak na něj čekáme s Jendou u zajímavého hrníčkového stromu. Už společně odbočujeme za osadou Mlýny doprava, kde tentokrát trhám partu já. Musím urgentně na záchod. To se projevily škvarky, které jsem snědl na Ještědu. Blíží se večer a my si v té hrozné zimě zajišťujeme nocleh v Krásné Lípě. Není to nic levného, neboť třílůžkový pokoj stojí se snídani 2200 Kč. Zdraví ale máme než jedno a tak si moc nevybíráme. Když projíždíme Chřibskou, už se pomalu stmívá. Nejraději bych zůstal zde. To hezké městečko mne chytlo za srdíčko. Místo toho ale dlouze stoupáme na Široký vrch. Tohle stoupání je přímo nekonečné. Odměnou je nám pak krásný sjezdík až na náměstí do Krásné Lípy, kde máme v pivovaru Falkenštejn zajištěn nocleh a večeři. Po ní a po třech pivech jsem úplně „mrtvý“. Po sprše padám do postele a okamžitě usínám. Tak rychle jsem už dlouho neusnul. 

 

Dojezd do Varnsdorfu Čtvrtek 29 září 2022            
Ráno se probouzíme přesně podle plánu kolem páté hodiny. Kluci snídají připravený balíček, ale já si ho nechávám na později. V ceně noclehu totiž byla i snídaně. Ta se však podává až od půl osmé. Tak dlouho rozhodně čekat nechceme. Nikdo neví, co nás může ještě po cestě potkat. Krátce po šesté nám tak mává Petr Vavřínek, který se rozhodl,  že si na snídani počká. Už jsem tak jenom poprosil Jendu o mazání na řetěz a hned vyrážíme. Jak jinak než do kopce. Naštěstí je povrch příznivý a tak v pohodě stoupáme na rozcestí zvané Skřivánčí Pole. Tam se již úchvatně rozednívá. Následuje klikatý průjezd osadou Zahrady a pak už nás vítá Vlčí hora. Stoupání na ní není rozhodně nijak dramatické. Cesta se klikatí vzhůru v pravidelných serpentýnách. Nahoře je pak krásná rozhledna. Bohužel je uzamčena a tak se připravujeme na parádní sjezd. Jenda jede shora, ale já kousek pod vrchol vedu. Nasedám, teprve když se mi zdá sjezd bezpečný. Bohužel jsem si nesundal z přilby čelovku. Ta mi zatěžovala přední část přilby a ta mi padala do čela tak, že jsem neviděl pořádně na cestu. Skončilo to, ani nevím proč, pádem „na budku“. Trochu mne dojal Martin, který jel za mnou. Místo, aby přiskočil a pomohl mi, ptal se, zda chci pomoci. Já při tom šplhal rukama po stromě, abych si ulehčil vstávání. Fakt mi to moc nešlo. Poté přijíždíme do osady Brtníky, kde překračujeme železniční koleje a stoupáme po nádherné pastvině vzhůru k lesu. Je nádherné slunečné ráno a já si konečně po několika deštivých dnech užívám babí léto. Kluci mažou nahoru bez ohlížení, ale já se otáčím a obdivuji mlhou zahalené údolí. Pokouším se i o fotku, ale netuším, zda vůbec vyjde. Přes osadu Staré Hraběcí jsme za chvíli ve Velkém Šenově. Tady se klukům zachtělo posily v podobě ranní kávy. Ani já se tomu nebráním, jen nevím kde. Dotazem u místních zjišťujeme, že by mělo být otevřeno nějaké bistro. Jedeme k němu. Nevypadá zrovna otevřeně a Jenda s Martinem by snad jeli i dál. Já však beru za kliku a ejhle, je otevřeno. Zatímco my s Martinem zamykáme venku kola, Jenda už má před sebou plný tác všelijakých dobrot. Nakonec vše dáváme třikrát. Pro každého polévku, kafe a koláč. Až dosud to nebylo tak zajímavé, potom došlo k placení a dozvěděli jsme se, že menu, což je polévka a hlavní jídlo tady stojí pouhých 90 Kč. Bez polévky pak stojí hlavní jídlo 86 Kč. V dnešní době, kdy ceny v restauraci dosahují 150 Kč za porci, mi zdejší cena připadá jako malý zázrak. Nakonec si dávám s Jendou ještě napůl rýži a srdce na slanině. Náhle stojí ve dveřích Petr Vavřínek, který se vykašlal na zaplacenou snídani a jel za námi. Dává si stejně bohatýrskou snídani jako my. Opouštíme ho a jedeme kolem nádherných rybníků směrem na Lobendavu. Zastavuji a fotím. Uchvátil mne obraz barevných stromů na hladině rybníka. Poté už je to jenom kousek k místu, kde přejíždíme hlavní silnici a dostáváme se ke kostelíku svaté Anny, před nímž je unikátní Getsemanská zahrada plná modlících se soch. Opět fotím a kluci mi mezitím ujíždějí na Anenský vrch, odkud je krásný výhled na kostelík v Lobendavě. Po silnici jsme tam za chvíli. Z osady vyjíždíme po staré známé kamenité silnici směrem k německé hranici. Blíží se nejsevernější bod České republiky. Před ním nás však ještě čeká tříkilometrové šlapání po lehce rozbahněné cestě na úpatí Skřivánčího vrchu, kde stojí vysílač. Za ním se pak napojujeme na žlutou značku a následuje tlačení na Smrkový vrch a poté na Bukovou horu. Následuje trochu krkolomnější sjezd mezi kameny a kořeny k obelisku, na němž je deska s vyznačením tohoto bodu. 

Přejezd republiky z nejjižnějšího do nejsevernějšího bodu byl tak zdárně ukončen. Do cíle nám však zbývá ještě asi 45 km. Kluci svačí a já si fotím malý balíček s cedulkou a vzkazem nějaké Lucii, která jde kolem republiky a tady právě svoji pouť po zdolání 2.000 km končí. Vypadá to, že je tam flaška nějakého alkoholu. Nenačali jsme jí a jedeme dál. Po ujetí necelého kilometru náhle vidím před sebou dívku s batohem na zádech. Okamžitě mi dochází, že to bude asi Lucie. Reaguji voláním: „Ahoj Lucie, to snad není možné, že tě potkávám tady.“ Dívenka je lehce zmatená. Nikdy jsme se neviděli a já teď na ní volám jménem. Fotíme se a já jí gratuluji k úžasnému výkonu. Martin vše natáčí na video. Potom jí vysvětlujeme, jak jsme se o ní dozvěděli. Vyměňujeme si telefonní čísla a já jí slibuji přednášku v Jižních Čechách. Radost ze setkání je vzájemná. Bohužel se musíme rozloučit. Po lehce bahnité cestě se dostáváme na hraniční přechod Severní, odkud sjíždíme do stejnojmenné osady po nádherné asfaltové cyklostezce. Přes lesy se po nudné silnici dostáváme až do Šluknova a poté do Starých Křečan. Z nich pak stoupáme na vrch Dymník. Cestou nás ještě předjíždí poslední závodník Jirka Vlasák. Nedal nám vlastně vůbec žádnou šanci, abychom se za něj pověsili. I když mi to nevadí, říkám, že to není fér předjíždět nás těsně před cílem. Projíždíme skrz fotbal-golfové hřiště. Prý je to jedno ze dvou v České republice. Dále projíždíme kolem „Stromu života“, který byl postaven z monolitů podle indické legendy. Poté následuje už jenom krátké stoupání lesem na vrchol, kde je rozhledna. Jsou u ní otevřené dveře. Rozhodujeme se, že vylezeme na vrchol. Za dveřmi však číhá zachumlaný človíček, který po nás požaduje vstupné 20 Kč. To nás však od výstupu nahoru nemůže odradit Naší odměnou byl krásný výhled. Po sestupu chvíli hovoříme s pokladníkem a ten nám prozrazuje, že na vrchol nejčastěji běhá Rumburku, kde bydlí. Dobrý výkon. Jedeme dál. Před námi je sjezd. Bohužel jsem se nechal zlákat Martinem a vedu kolo strmě dolů. Jenda jede malou serpentinou, o které jsem se domníval, že vede mimo naší trasu. S Martinem nasedáme na kola a úspěšně sjíždíme. Náhle vidíme před sebou Jirku Vlasáka, jak spravuje defekt na kole. Má bezdušové pláště a chce tam dát duši. Jenda se hned chápe iniciativy a říká, že mu proražený plášť zalepí knotem. Hned to taky dělá. Já vyndavám svojí pumpičku Author, abych přispěl svojí „troškou do mlýna“. Skutečně se podařilo defekt opravit a kolo nafouknout, řekl bych až přefouknout. Náhle se totiž ozvala rána a praskla boční výztuha. Následně bouchla i duše. Jirka byl tak odsouzen k pěší chůzi až do cíle. Vzali jsme si na něj telefon, že mu zavoláme a případně pro něj dojedeme autem. On si ale raději telefon vypnul, abychom ho neotravovali. Loučíme se a poté sjíždíme prakticky stále z kopce až do Varnsdorfu a pak už je to jen kousek do cíle. Tam jsme přivítání cílovým pivem a poté už jenom relaxujeme. Začínáme sprchou a končíme večeří. O kvalitě rekonvalescence svědčí útrata ve výši 500 Kč. Kousek za námi přijel i Petr Vavřínek a Petra Šnoblová. Katka Holá přijela asi v 11:00 v noci. To jsem já už dávno spal, neboť nám zavřeli hospodu. 

Tak a to je konec pohádky zvané Bohemia Divide 2022

Vít Čenda Čenovský

 

2 Comments »

  • http://lindalombardi.net/__media__/js/netsoltrademark.php?D=www.film-flix.netmoviesdetailsasterix-a-Olympijske-hry569 said:

    I wаs able to fiind good information from yourr content.

  • buy betting script said:

    Getting free movies on-line is of course most well-liked, however there are still many advantages to having cable or using
    a dish. You’ll also find individuals giving away
    a free decide right here and there on the radio and on tv.
    In the interim baby boomers will proceed to find new ways delight
    in dwelling! Better health care, progressive beauty merchandise, superior individual give attention to
    food regimen and work out, are all half in this vivid assertion concerning
    the ideas for a baby boomer. There are more advanced cable companies that
    offer fiber optic transmission, and any such service is significantly better because of the quantity of content
    offered and excessive bandwidth capabilities.

    If you imagine that a certain workforce is actually
    better with out a sure participant, then you definitely might want to guess on them.
    If you wish to see the world cup each time, you may in all probability get this with any service supplier.
    There are lots of individuals on the earth looking to make
    a quick buck and are just attempting to scam you. Earlier, there
    used to be plenty of problem in purchasing tickets
    for sporting events.

Leave your response!

Add your comment below, or trackback from your own site. You can also subscribe to these comments via RSS.

Be nice. Keep it clean. Stay on topic. No spam.

You can use these tags:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

This is a Gravatar-enabled weblog. To get your own globally-recognized-avatar, please register at Gravatar.