Home » Aktuální téma, Cestování, Foto

Vít Čenda Čenovský ve stopě Slovakia Divide 2021

Submitted by on Středa, 27 Říjen 2021No Comment
Vít Čenda Čenovský ve stopě Slovakia Divide 2021

Nejdříve se musím zmínit o tom, jak mne vůbec napadlo vydat se na Slovensko ve stopách jednoho extrémního závodu. V roce 2020 jsme s kamarády absolvovali pěší přechod Voloveckých vrchů na Slovensku. Tenkrát se mi tam tak zalíbila krajina, že jsem začal přemýšlet o tom, že se do této oblasti vydám ještě jednou. No a proč bych nemohl jet na kole ? Začal jsem přemýšlet o trase, kterou se vydám. Částečně jsem chtěl jet po trase, kterou loni absolvovala Katka Holá se svým přítelem. Naštěstí si svoje denní etapy zaznamenávala v aplikaci Mapy.cz v aplikací „stopař“. Ty mi dala k dispozici. Pak jsem se dozvěděl, že kamarád Karel Mlok, který patří do mého mého Fan klubu, se přihlásil na první ročník závodu Slovakia Divide. Ten startuje v 1.8.2021 v Modre a cíl má
poblíž ukrajinských hranic. Trasa měří necelých 800 kilometrů a převýšení na trase je asi 16 kilometrů. Býval bych se možná i přihlásil na závod, ale v době startu jsme se měli teprve vracet z Polska, kam jezdíme tradičně od roku 2006 na vodu. Karel nakonec závod Slovakia Divide vzdal, ale GPS trasu mi bezplatně poskytl. Já jsem si tedy u ní jen obrátil směr jízdy. Nechtěl jsem totiž jet na kole ve směru, kterým se budu vzdalovat od domova. Ono totiž není vůbec jednoduché cestovat vlakem s kolem. Ty správné rychlíky totiž mají místenky na kola přísně limitovány. Koupě vlakové jízdenky i tak byla malým dobrodružstvím. Ač jsme jí kupovali měsíc předem, nešlo koupit v žádném případě lehátko z Prahy do Košic společně s kolem. Nakonec jsme tudíž museli jet přes Brno a Bratislavu. Proč píši v množném čísle ? Původně jsme totiž měli jet dva. Přidal se ke mně Loudal Stanley, se kterým jsme se spřátelili, když jsme společně bojovali na trati letošního Loudání a společně jsme pak jeli i domů z Černého Dolu v Krkonoších do Českých Budějovic. Stanley bohužel z důvodu pozdního proticovidového očkování akci vzdal a já tak vracel jeho jízdenku. Nakonec jsem odjel sám. Akci jsem nemohl odkládat, protože příští rok mám podstatně jiné plány. Pro zajímavost zbývá jenom uvést, že ve stejné době se jede i West Carpathian Chalenge, který startuje nedaleko Pribyliny a končí po 550 kilometrech v Lozornu. Trať má převýšení kolem 15 kilometrů. Tenhle závod jede mnoho známých z okruhu Loudání a Toulání.

Odjezd na Slovensko Pondělí 2.8.2021
Ač jsem si dal na ráno budíka, vstávám asi čtvrt hodiny před jeho zazvoněním. Snídám a dobaluji rychle svačinu do batohu. Přichází manželka Jana z noční a samozřejmě mi dává pěkně „sežrat“, že zase jedu pryč. Nedá se ale nic dělat. Dobrodružství do domečku za mnou samo nepřijde. Jana by sice také ráda někam jela, ale já nejsem schopen odhadnout, co by se jí asi tak líbilo. Krátce před sedmou hodinou odjíždím na nádraží. Vlak má pouze jednu minutu zpoždění. Nastupuji do vlaku a jedu v pohodě až do Náměště nad Oslavou. Tam je přestup na výlukový autobus. Vystupuji s kolem a hned před nádražím ho nakládám do malého mikrobusu. Pak nasedám sám do autobusu. Měl bych spát, ale ani se mi moc nechce. Přijíždím do Brna na parkoviště u Tesca a hned se sháním po mikrobusu, který veze mé kolo. Hlavou se mi tak honí katastrofické scénáře, jak jsem naložil kolo do auta neznámému podvodníkovi a jak jsem o kolo přišel. Naštěstí tyto katastrofy proběhly jen v mé hlavě a kolo bylo na místě během deseti minut. Auto se totiž dostalo do nějaké zácpy. Docela jsem si oddychl. V Brně mám teď dvě hodiny pauzu a tak lelkuji kolem nádraží a taky zkouším dobít telefon. V nádražní hale je sice zásuvek dost, ale žádná nefunguje.
Když si chci odskočit na záchod, musím zajet na kole někam do parku, neboť nemám drobné. Po druhé hodině se dívám na odjezdy vlaků a konstatuji, že z mého nástupiště odjíždí pět minut před příjezdem mého vlaku ještě jiný vlak To jsem zvědav, jak to dopadne. Kupodivu dobře. Vlak odjel a můj mezinárodní expres Praha-Budapešť přijel včas. Bohužel to byla poslední událost, která proběhla přesně podle jízdního řádu. Ač přijel vlak do Brna přesně, na trase do Bratislavy se mu podařilo chytit čtvrthodinové zpoždění. To ovšem stačilo k tomu, aby můj přípoj na trase Bratislava – Košice, odjel beze mne. Rychlíky z kategorie Intercity totiž na nikoho nečekají. Paní průvodčí mi to vysvětlila tak, že nádraží v Bratislavě je velmi malé a tudíž vlaky nemají, kde čekat. Já, ovšem, ve vlaku vůbec netuším, že máme zpoždění. Neexistuje v něm totiž internetové připojení. Podle hodinek kontroluji čas příjezdu do stanice Bratislava a koukám, že můj přípoj do Košic právě odjíždí. Vedle mne stojí paní průvodčí a ta mi tuto nemilou skutečnost jen potvrzuje. Nejsem sám, komu ten vlak ujel a tak se dozvídám, že mohu jet obyčejným a pomalejším rychlíkem s odjezdem o 5 minut později. Ten je v Košicích o hodinu později. Ujedou mi tak všechny navazující vlakové spoje do Stakčína. Vzniklou situaci řeším již ve vlaku a po menším hledání nacházím přes internet ubytování. Zajišťují si nocleh na turistické ubytovně v Košicích. Není to drahé. Pouhou dvacku. Jasně, že v eurech. Musím, ale zjistit, zda mi bude platit jízdenka i zítra. Do Sniny bych pak měl dojet v 11:00 dopoledne. Sám jsem zvědav, jak to dopadne. V každém případě jezdí vlaky na Slovensku stejně mizerně jako v Čechách. Mohl jsem to také předpokládat. Moje chyba. Tak jsem po pěti hodinách jízdy v Košicích. Vlak přijíždí sice přesně tj. ve 22:03, ale leje jako z konve. Nechápu to. Předpověď déšť neslibovala. Nejprve se ptám na ubytování na nádraží. To samozřejmě neexistuje. Další otázka ohledně platnosti jízdenky či možnosti přerušení jízdy, je také jasná. Při přerušení jízdy se jízdenka zneplatní a přerušit jízdu také nejde, protože je jízdenka koupena přes internet. V dešti rozhodně nikam nepojedu a další jízdné také platit nebudu. Je rozhodnuto. Pojedu dalším vlakem do Humenného a tam přespím na nádraží. Děsné cestování. Horší než za totáče.

Začátek cyklotripu Úterý 3.8. 2021
Tak jsem dojel do Humenného. Je právě jedna hodina v noci. Nerozhodně postávám v příjezdové hale, kde se ptám výpravčího, zda tam mohu zůstat, protože můj vlak měl zpoždění a další spoj mi jede až v 5 hodin ráno. Pán v uniformě se projevuje jako profesionál a říká, že v hale zůstat nemohu a hned vyhazuje jednoho nepřizpůsobivého občana, který tam chtěl dřímat také.
Poté se ke mně otáčí a říká, že mne vezme k sobě. Trochu jsem se vyděsil, ale on mne zavedl na chodbu, kde jsem mohl bezpečně odložit kolo a nafouknout si karimatku na spaní. Bylo tam takové teplo, že jsem ani nemusel vytahovat spacák. Měl jsem ho tak pro jistotu jen pod hlavou. Spal jsem jako zabitý. Ve tři hodiny jsem se probudil a odskočil si na záchod. Bez problémů jsem pak znova usnul a probudil se přesně ve 4:00. To už mi nezbylo nic jiného než se zabalit a jít na první ranní vlak. Průvodčí prohlédla lístek a bez problémů ho uznala. Za půl hodiny vystupuji ve Snině. Tady začíná vybraná cyklostezka přes Vihorlat na trasu Slovakia Divide. Nasedám na kolo a s hrůzou zjišťuji, že po dešti je všechno mokré a můj plánovaný spánek pod paprsky ranního slunce se konat rozhodně nebude. V údolí se převaluje odporná mlha a navíc je mi docela zima. Stoupám tedy raději do kopce a pomalu se rozehřívám. Po pěti kilometrech stoupání, naštěstí po asfaltu, se dostávám na trasu bývalé úzkokolejky. Tady už je asfalt sice rozbitý, ale zase jedu po vrstevnici. Cestou potkávám dvě auta. Pravděpodobně to jsou myslivci. Třetí auto mne na úzké cestě již trochu vyděsilo. Byl to náklaďák se dřívím. To už dojíždím do sedla, kde odbočuji k jezeru „Mořské oko“. Kontroluji „stopaře“ v mobilu a vidím, že už mám za sebou rovných 20 km. Nejvyšší čas na posilněnou. Dojídám poslední namazaný krajíc chleba z domova. Nesmím zapomenout ani na svojí denní porci prášků. Sedám si pod střechu malého přístřešku a láduji do sebe snídani. Jsem trochu překvapen, neboť již teď, ve všední den a ráno, kolem mne projíždějí dva cyklisté. Chvíli dobíjím přes panel na sluníčku telefon, ale už nemám stání. Vydávám se na stíhací jízdu. Po několika dalších kilometrech přijíždím na rozcestí, odkud vede k jezeru cyklostezka, dlouhá pouhé 2 kiláky. Toho využívám a vyjíždím tam. Provádím nezbytnou fotodokumentaci, ale dlouho se nezdržuji. Pospíchám dál. Jsem první den na cestě a tak jsem ještě plný elánu a nepřiměřeně pospíchám. U jezera sice potkávám asi jen tři turisty, ale po silnici od parkoviště už se jich nahoru valí davy. Štěstí, že jedu pryč. Po silnici sjíždím v pohodě do Remetských Hamrů, odkud pokračuji dál na Vyšné Hamry. Náhodou projíždím kolem obchodu. Nemohu nic dělat. Kolo „samo“ zastavuje. Kupuji si jednu Plzeň za 1,20 eura a čtyři rohlíky na svačinu. Prosím také paní prodavačku, zda by mi neuvařila černou kávu. Potřebuji se trochu probudit. Je to současně i hospoda, takže to není problém. Vychutnávám si své štěstí v podobě šálku černé kávy. Stihnul jsem to akorát. Bylo otevřeno jen do 10:00. Za deset minut bych už bušil na dveře hospody či krámu marně. Tady už jsem na trase závodu Slovakia Divide a tak mohu pokračovat dál podle GPS-ky. Zadem sjíždím na silnici, kde je ukazatel „Michalovce 20 km“. Trasa však nevede po silnici, ale přes kopec, kolem Vinného jezera. Jasně, že následující stoupání není krátké, ale není umrtvující. Odměnou je mi pak sjezd ke koupališti s lehce poetickým názvem. Jsem překvapen, neboť je tu kemp a s veškerým paďourským vybavením. Nechybí tak ani hustý lidský mumraj. O ten hned první den ani nestojím. Jenom se tedy omývám v teplé vodě a za chvíli už mne vítají Michalovce. 
Čekal jsem všechno, ale tak výstavné a květinami zaplněné náměstí určitě ne. Všude jsou všelijaké občerstvovací stánky a kavárničky lákající k posezení. Jenže je už docela vedro a já hledám nějaké posezení ve stínu s normálním jídlem. Správné místečko nacházím až daleko od náměstí, kde si objednávám živáňskou a dvě piva. Hlavní jídlo stálo 5 euro, ale na pivě mne číšník asi ošidil. Jedno, mi počítal dvě eura. S tak drahým pivem jsem se potom za celou dobu pobytu na Slovensku nesetkal.

Posilněn pokračuji dále, více či méně po silnicích. Až k jedné překážce. Ona to byla spíše vychytávka. Přijíždím k řece Ondava, kde celkem marně hledám nějaký můstek. Dokonce se ptám i nějakého člověka, zda není třeba jen o kousek dál. Mám smůlu. Je tu naplánováno brodění. Po včerejším dešti je voda kalná a její hladina je poněkud vyšší. Zouvám se a zkouším brod zdolat zatím bez kola. Nedošel jsem ani do třetiny a už se vracím. Zdá se mi příliš hluboký. U protějšího břehu bude řeka zcela jistě ještě hlubší. Volím raději delší objížďku po silnicích. Prodloužení čítá cca 25 kilometrů, ale nedá se nic dělat. Riskovat utopení mých věcí rozhodně nechci. Koupel v tom vedru by sice byla příjemná, ale rozhodně trochu nebezpečná. Štěstí je mi ale nakloněno. V další vesnici jedu totiž kolem obchodu, kde si mohu dát pivo. Docela mi koplo. Potom už pokračuji na Vranov nad Toplou, kde opět najíždím na trasu závodu. Ta mne vede, částečně lesem a částečně po silnici, do dlouhého kopce. V lese je cesta tak rozbahněná, že raději utíkám zpět na silnici. Projíždím kolem rómské osady Věchec, ale neodvažuji se zastavit a fotografovat. Nechce se mi dokumentovat tu obrovskou bídu. Už se připozdívá a tak hledám nějaké tábořiště. Nabízí se místo u nedalekého potoka, ale v jeho okolí je takový bordel, že si připadám jako v Rumunsku. Jedu tak dál a přede mnou se objevuje další velká vesnice s názvem Banské. Ta mne naopak překvapuje svojí výstavností. Tady nemám ani strach chvíli nechat kolo před hospodou, kde opět dalším pivem zavodňuji svůj organismus. Na mapě v mobilu hledám místo, kde bych se mohl utábořit. Nejraději bych spal někde u vody, ale tu bohužel nenacházím. Nakonec jsem se utábořil kolem osmé hodiny na krásné louce s výhledem na Banské. Už mám docela hlad a tak vařím na dřívkáči polévku s nudlemi. V devět pak už mám půlnoc.

Hurá na Volovecké vrchy Středa 4. 8. 2021
Po šesté hodině mne probouzí hlasitý hovor. Nějací lidé jdou kolem mne na houby. Přemýšlím, zda mám vstávat, ale moc se mi nechce. Ještě malou chvilku dřímu, ale v 6:30 už snídám. Poté se pouštím do balení. Ještě nejsem úplně hotov, když začíná pršet. To mne docela překvapuje. Sedám si proto pod pláštěnku a přikrývám s ní i batoh. Čekám, až přestane. Včera večer jsem kontroloval předpověď a pršet dnes vůbec nemělo. Nicméně déšť trochu polevuje. Rychle dobaluji a vydávám se na cestu. Bohužel se zase rozpršelo. To už jsem ale zase na silnici. Jet lesem po trase nemá cenu ani zkoušet. Cesta je příliš rozbahněná a navíc do kopce. V Herlanském sedle přesto zkouším odbočit na trasu závodu. Štěrková cesta nevypadá špatně. Asi po kilometru, ale trasa odbočuje doleva do kopce a do bláta. To skutečně odmítám. Tam, kde stahují klády, dalších 300 výškových metrů v dešti nepojedu. Čekal by na mne vrchol Črchlica se svými devíti sty metry a pak o kousek dál Makovica, která je ještě o sto metrů vyšší. Následující sjezd si raději ani nepředstavuji. Vracím se na silnici. V dešti sjíždím do vesnice, kde je prodejna a přístřešek. Tam se hned převlékám do suchého a zahřívám se dvěma pivy. Zároveň podruhé snídám. Kromě toho si kupuji i dvoudecovku borovičky. Ta mne staví na nohy. V 11:00 hod už neprší a já se vydávám se na další cestu. Uvidíme, kam až dojedu. Nechce se mi ale nikam pospíchat. Nejsem na závodě !! Projíždím vesnicí Kecerovce. Další typická rómská vesnice. Ani tady raději nezastavuji. Na vršku za nimi, ale už nemohu snést vedro poledního slunce. Musím se trochu odsvléknout. Při té příležitosti suším i mokrou pláštěnku. Než uschne, tak si na chvíli lehám. Asi jsem usnul. Budí mě zvuk motoru a pán se z auta ptá, zda jsem v pořádku. Nezbývá než odpovědět: „Ano.“ Vydávám se na další cestu. Stejná situace se opakuje i za vesničkou Budimír. Tady si svlékám goretexové ponožky. Mezitím trochu suším i spacák. Po borovičce a dvou pivech jsem stále ještě trošku malátný. Zase na chvíli usínám. Nic se ale neděje. Stále platí zákaz pospíchání. Jen sjedu z kopce a po mostě přejedu Hornád. V přilehlé vesnici ale nenacházím žádný krám. Potřebuji nutně dokoupit nějaké jídlo na další dny. Trasa odbočuje doprava ze silnice a já jí poctivě sleduji. Nicméně zjišťuji, že trasa vede vzhůru po děsně strmém trailu. Vzdávám to, neboť na mapě v mobilu objevuji o kousek dál silnici, která vede stejně jako moje trasa do Kavečan. Silnice nahoru je ale tak prudká, že mne přechází chuť po ní šlapat. Navíc není jisté, že ve vsi stihnu otevřený obchod. Rozhoduji se, že Kavečany objedu po silnici přes Košice. Tam si koupím večeři a dokoupím potřebné potraviny. Vše jsem zrealizoval v Bille. Dva rohlíky, dvě grilovaná kuřecí stehna a dvě piva to jistí. Potom se vydávám po silnici vzhůru na Jahodnou. To je odhadem přímou
čarou 10 km. Silnice se ale kroutí v nesčetných serpentinách. Hned za Košicemi mne vedle silnice překvapuje dětská železnice.
Je několik kilometrů dlouhá a vede kolem ní asfaltová cyklostezka. Bohužel jen asi kilometr. Poté se ztrácí v blátě kolem potoka. Musím vyjet zase na silnici. Myslím si, že za dvě hodiny bych měl být nahoře. Po asfaltu to není tak kruté, ale výsledných 15 kilometrů mi dává docela zabrat. Stoupám velmi pomalu. Nejsem ani tak unaven, jako cítím nedostatek sil. Jsem po dlouhé pauze druhý den na kole, takže se ani nedivím, že mi to nešlape. Jedu kolem golfového hřiště. Tady se trasa objevuje těsně vedle mne. Mohl bych na ní přejet, ale nejsem si jist jejím povrchem. Jedu dále po silnici. Konečně v sedle. Odbočuji na Jahodnou. Je osm hodin večer. Musím se rozhodnout, kde budu spát. Na Jahodné je hospoda a vedle ní mne „vítá“ grilovací přístřešek. Kontroluji ho a už je mi jasné, kde dnes složím na noc svoje staré kosti. V hospodě si dávám nějaké pivo a dobíjím mobil. Ještě, že mám důvod sedět v hospodě. Pozoruji cvrkot kolem a zjišťuji, že košický hokejový potěr tu má letní soustředění. Jeden chlapec se bez maminky bojí, že dostává „dunaj“ a maminka si ho na noc odváží domů. Stmívá se a já koukám, že přijel se světlem na kole nějaký člověk. To bude jistě závodník z trasy Slovakia Divide. Obléká se a jede dál. Měl bych mu asi závidět, ale místo toho jsem spokojený, že nejsem ve startovním poli. Již zítra se mi totiž potvrdí, že tento závod je hodně tvrdý. Už je tma a tak se stěhuji pod střechu do přístřešku. Paráda. Usínám okamžitě. Dnes jsem nějak kilometry nesledoval. Jen ve skrytu duše doufám, že zítra nebude pršet.

Úžasné Volovecké vrchy Čtvrtek 5.8.2021
Ráno se probouzím v půl sedmé. Chvilka lenošení, ale pak už vstávám. Vařím ke snídani čaj. Chroupu muesli a zapíjím je teplým čajem. Pak si ještě vychutnávám kávu se sladkou tečkou. Tou je Kofila. Chvíli diktuji deníček do mobilu a v 8:30 se vydávám na cestu. Čeká mě docela dost dlouhé stoupání až k chatě Erika. Podstatnou část této trasy jsme šli pěšky v loňském roce. Uvidím, zda budu moci šlapat na kole či budu tlačit. Nedlouho po nasednutí přichází první zkouška. Slézám z kola a tlačím po sjezdovce nahoru. Tam se chci napít, ale zjišťuji, že košík na bidon je prázdný. Nechal jsem ho dole v přístřešku na stole. Jinde nemohl zůstat. Přemýšlím, zda se mám vrátit nebo ho oželet. Nakonec vítězí chamtivost a praktická stránka věci. Schovávám kolo a batoh do lesa. Sbíhám dolů. Zpět už stoupám v rozumnějším tempu. Celkem mně to stálo půl hodiny zdržení. Pak už střídavě tlačím a jedu. Potkávám dalšího závodníka, který jede Slovakia Divide. Ten ale pospíchá tak, že mi ani neodpovídá na pozdrav. Tady vede i slovenská část Svatojakubské cesty. Tlačím kolo kolem chaty Lájoška a vzpomínám, jak jsme tady loni s klukama tábořili. Za hodinu jsem u studánky. Dávám si občerstvení v podobě slaných buráků a chvilku diktuji deníček. Vypadá to, že až chatě Erice to bude většinou sjízdné. Asi kilometr před ní je ale sjezdovka. Tam asi zase potlačím. Ten kousek to vydržím. Teď je to ale fajn. Konečně si užívám jízdu po skoro rovném hřebeni. Jenže za pouhou půlhodinku jízdy přijíždím k ukazateli. Ten mi sděluje, že k chatě to je půl hodiny chůze. To není tak dlouho, ale tlačení po sjezdovce moc příjemné není. Potkávám dalšího účastníka Slovakia Divide, se kterým se dávám do řeči. Jmenuje se Petr a je z Košic. Říká mi, že je asi dvanáctý v pořadí a to ještě ztratil den čekáním na opravu brzd v Nitranském Pravně. Na závěr našeho pokecu jsem mu doporučil účast na Bohemia Divide. Třeba se tam příští rok potkáme. No, nevím, zda jsem udělal dobře, když jsem mu prozradil, že jedu Slovakia Divide v protisměru. Teď už je to ale jedno. Vytlačil jsem kolo nahoru nad sjezdovku a pak už jsem za moment u chaty Erika. Ani se tu nezastavuji. Černá mračna přede mnou a údolí plné bílých mraků nevěští nic dobrého. Raději oželím plánovaný oběd a naobědvám se až dole. Sjezd to byl pořádný. Nejen asi deset kilometrů dlouhý, ale i strmý se střídavým povrchem. Chvíli rozbitý asfalt a hned zase vymletá cesta. No prostě hrůza. Vůbec nezávidím závodníkům, kteří jedou v protisměru a tlačí. Pro mne je to nejetelný strmák. Však také jednoho závodníka potkávám. Ten už je smířen s osudem a rezignovaně tlačí. Myslím, že je to poslední závodník, ale další den jsem jich pak potkal ještě několik. Snažil jsem se s tím chlapíkem pokecat, ale byl z Izraele a moc anglicky neuměl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ho na cestě čeká obtížný brod, ale nejsem si jist, zda tuto informaci vůbec vstřebal. Konečně sjíždím na silnici do Prakovců. Právě včas. Začíná lehce poprchávat. Když projíždím kolem otevřené hospody, rozhoduji se, že si tam dám pivo a naobědvám se. Bylo to dobré rozhodnutí. Za chvíli už lije jako z konve. Koukám se do mobilu na radarovou předpověď a dozvídám se, že mám asi tři hodiny času. Toho využívám nejen k popíjení piva, ale i k dopisování deníčku. K jídlu mají jen teplou klobásu. Nedá se nic dělat. Hlad je hlad. Když při odjezdu ve tři hodiny platím, je celková útrata pouhých 6 euro. Vydávám se na další cestu. Třeba se mi podaří dojet až do sedla nad Kúpelemi Štos, což je asi 25 km a kde je pěkný přístřešek. Jenže já plánuji a Pán Bůh mění. Projíždím Mníšek nad Hnilcom a odbočuji na Smolník. Trasa vede ale také přes osadu Smolnické Huty, kde je otevřený krám. Přejel jsem ho, ale vracím se. Uvědomil jsem si, že potřebuji dokoupit nějaké pečivo. To se mi nepodařilo. Ukořistil jsem jen poslední rohlík a tak jsem si k němu koupil kousek slaniny a jednoho Kozla. Před krámem jsem vše pěkně snědl. Na schodech tam seděli také tři týpci a tak jsem se s nimi dal do řeči. Asi jsem to neměl dělat. Prorokovali mi totiž, že za chvíli přijde zase déšť. Moc jsem jim nevěřil a tak jsem otálel s odjezdem. Slovo dalo slovo a já od nich dostal štamprli vodky. Jasně, že jsem to musel otočit, aby si nemysleli, že Čehúni neví, co se patří. Se dvěmi frťany pod srdcem, jsem po nasednutí skoro ihned ve Smolníkách.

Bohužel mne tam přepadl prudký slejvák, před kterým jsem se uchýlil do autobusové čekárny. To nejhorší jsem tam přečkal. Jak déšť polevil, vydávám se na další cestu. Do sedla už to jsou jenom 4 kilometry. Celou cestu celkem dost leje a jediné, co mne pohání vpřed, je vidina suchého noclehu pod přístřeškem. Ten si také pamatuji z loňského čundru. Horší je, že nemám vodu. Počítal jsem, že jí vezmu v nedaleké studánce, ale v dešti k ní už nepůjdu. Převlékám se do suchého a uléhám na stůl do spacáku. Na mobilu kontroluji vývoj počasí a dozvídám se, že má pršet celou noc. Teprve zítra dopoledne se má vyjasnit. Vůbec nezávidím závodníkům, kteří dnes jedou svůj Slovakia Divide.
Zatím nejhezčí den výpravy Pátek 6. srpna 2021
Ráno se probouzím už v šest. Už neprší, ale jasno ještě není. Kolem mne se válí mlha. Ta mi tolik nevadí. Vychutnávám si teplo spacáku, ale musím stejně vstát, abych si došel do studánky pro vodu. Moc vody ale nedávala. Vařím tedy jenom instantní rajskou polévku, ke které baštím rohlík a poté zalévám ranní kávu. Na cestu se vydávám přesně v 8:00. Jedu po známé cestě, kterou jsme prošli již loni. Samozřejmě, když jsem si začal libovat, jak se mi jede krásně, tak pro kontrolu máčkám tlačítko navigace. Rázem je po radosti. Zjišťuji, že jsem neodbočil doprava. Musím se vrátit. To už takovou radost nemám, protože cesta vede do kopce a já musím občas tlačit. Projíždím naše loňské tábořiště a jsem rád, že jsem spal pod přístřeškem, protože ani potok nedává žádnou vodu. Je to divné, protože pršelo poměrně dost. Stálé stoupání mě docela vyčerpává, ale nedá se v podstatě nic dělat. Musím to vydržet až na vrchol Skorušina (1023 m.n.m). Za ním mne čeká příjemná projížďka po hřebenu přes Orlí studnu a Zelenou skálu. Paráda, jen výhledy se nějak nekonají. Oba vrcholy jsou v pohodě sjízdné. Před vrcholem Pipitka ( 1225 m ) trasa Slovakia Divide opouští Cestu hrdinů SNP na hřebeni. Toho jsem si ale v terénu bohužel nevšimnul a chvilku se sápal i s kolem na vrchol. Musím se pak kousek vrátit, abych mohl pokračovat tentokrát v sedle kola, ale trochu jiným směrem. Ta chvilka utrpení ale za to stála. Následuje totiž boží sjezd. Je totiž dostatečně dlouhý, ale mírný s překrásnými výhledy do údolí. K mému velkému překvapení pak ještě najíždím na lesní asfaltku, která mne přivádí na hlavní silnici pod Uhornianským sedlem. Tuhle silnici ale jenom křížuji a pokračuji v dalším sjezdu. To už velkou radost nemám, protože tuším, co bude následovat. Musím se totiž zase dostat po modré značce zpátky na hřeben do sedla „Krivé“ Jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Přijíždím k modré značce a po ní zahýbám v pravém úhlu nahoru. Stoupám a tlačím kolo úvozovou cestou přímo vzhůru. Tudy bych dolů rozhodně jet nechtěl. Vůbec si nedovedu představit, že tudy závodníci jeli. Jsou tu popadané stromy a je problém dostat se přes ně. Naštěstí tento úsek není extrémně dlouhý. Brzo se stoupání mírní a já přicházím opět na červenou značku ve výše zmíněném sedle „Krivé“. S klukama jsme tady loni svačili. Zřejmě to je osvědčené občerstvovací místo, protože i tentokrát tady sedí parta Slováků a obědvají. Taky jsem si jim mohl říci o chleba. Zatím se mi ho totiž nepodařilo koupit. Vyměňuji si s nimi pozdrav a jedu hned dál. I když se neotáčím, užívám si jejich udivený pohled do zad, když jim mizím rychle z očí. Potkat v těchto partiích cyklistu není zrovna normální. Následující vrchol Ramzová ( 1.255 m.) objíždím traverzem, což je to docela příjemné. Překážka při stoupání do sedla Krivé ( strmák jako prase, i když to tak nevypadá ). Tady potkávám asi poslední závodníky a chvilku se s nimi bavím. Ti už moc nepospíchají. Jedou podle plánu tak, aby dojeli v limitu. Snad se jim to podaří. Projíždím vrcholové louky a zase koukám jako „vrána“. Poměrně dost daleko od civilizace tady jezdí traktor s rotačkou. To bude asi nejdražší seno na světě. Nejlevnější sekačkou jsou přece ovečky, ale ty jsem ještě neviděl. Poté už na mne čeká jen stoupání na nejhezčí a zároveň nejvyšší vrchol Voloveckých vrchů a tím je Skalisko (1293 m.) Stoupání je celkem jetelné a tlačím jen kousek těsně před vrcholem. Tak už jsem na něm. Teprve tady se začíná objevovat sluníčko častěji. Fotím se a rozesílám pozdrav kamarádům. Poté zahajuji sjezd dolů. Bohužel kontroluji červenou značku jen na začátku a nevšímám si odbočky. Taky mi nebylo vůbec divné, že sjíždím dolů poměrně strmě a po kamenech. Kousek jsem kolo pro jistotu i vedl. Nechtěl jsem si prostě rozbít hubu. Najednou jsem se připojil k normální cestě a už jsem chtěl nasednout na kolo, když jsem si všimnul na stromě žluté značky. To mi bylo hned divné a tak jsem kouknul do mapy, kde jsem zjistil, že jsem omylem sjel skoro až k Chatě pod Skaliskem. Mám to k ní teď 400 metrů. Původně jsem jí ani nechtěl navštívit, ale když to takhle dopadlo, měním plány.
Jedu tam na pivo a na něco k jídlu. Byla to dobrá volba. Sice se na chatě zrovna měnilo osazenstvo, ale ještě zbyl vynikající guláš s chlebem. Docela jsem si pochutnal. Rozbalil jsem i spacák a usušil i nějaké další věci. Aby vše řádně proschlo, objednal jsem si i kávu s tatrankou. Za vše platím deset euro. Ohledně útraty na mně byli chataři hodně laskaví. V 16:00 hod příjemně najeden odcházím z chaty. Do setmění je ještě daleko a tak počítám, že dojedu alespoň do Dobšiné, což je asi dvacet kilometrů. Tento záměr mi ale bohužel nevychází. Organizátor závodu totiž naplánoval dlouhý traverz pod vrcholovou červenou značkou. Chvilku také trvalo, než jsem se dostal po žluté značce zpět na červenou do sedla Volovec. Ta žlutá byla pěkně zkur…., musel jsem hodně tlačit. Snad, abych byl odškodněn, projíždím traverz pod Čertovou Holou a poté pod Pekliskem, který byl naopak úplně boží se svými výhledy do okolí.
Traverz mne zavedl mne do Súlovského sedla. Zde jsem se opět dotknul červené značky. Naštěstí. Odsud bych po vrcholové červené pokračovat nechtěl. Sice vede přes novou a volně přístupnou chatu, ale ten kopec k ní bych tlačil asi hodně dlouho. Objíždím ho zase víceméně vrstevnicovým traverzem až k Chatě pod Stromišom. Já bloud si myslel, že je na ní chatár. Nebyl. Je to lovecká chata bez obsluhy. Znám jí také z loňského roku. Od ní pak pokračuji přes hodně zarostlé louky na rozcestí u Rakoveckého potoka. Já jsem jel trochu z kopce a tak mi to v měkkých kolejích celkem jelo, ale nahoru jako závodník, bych to zcela určitě tlačil, motaje se při tom v hodně vysoké trávě. Tady u potoka jsme poprvé spatřili ceduli upozorňující na častý výskyt mědvědů. Loni jsme se tomu smáli. Dneska raději hledám nocleh pod přístřeškem u nedaleké lovecké chaty. Doufám, že sem medvědi nechodí posedět ke stolu. Balím to v 19:30 a vzpomínám, jak jsme tady loni trochu bloudili. Teď mám ale jiné starosti. Musím si něco uvařit k večeři. Vybaluji dřívkáč a vařím houbovou polévku s nudlemi. Asi jsem trochu nervózní, neboť jsem lehce zavadil o polínko a to mi spadlo na vařič. Naštěstí se nevylila celá polévka, ale jen půlka. Zbylo tak dost na večeři. Ještě nadiktovat deníček a mohu jít do hajan. Doufám, že zítra někde doplním zásoby. Už je to skoro nutnost. Nejpozději snad v Telgártu.

Přejezd Muráňské planiny Sobota 7. Srpna 2021
Budete se divit, ale ráno opět vstávám. Medvěd mne nesežral. Rozdělávat oheň se mi ale nechce. To bych musel vylézt do zimy. Vařím si teda ze spacáku ranní kávu a dojídám muesli. Teprve potom už musím balit své saky paky a to přeci jenom nejde dělat vleže. Vyjíždím poměrně brzo krátce po osmé. Nebo bylo už devět? Už ani nevím. Nejdřív si říkám, že pojedu rovnou do Dobšiné, ale je to ještě kus cesty. Je sobota a než tam dojedu, mohou mít zavřeno. Raději sjíždím dolů do osady Rakovec, kde se ptám na obchod. Nějaký strejda mi říká, že krám je až dále ve Středních Mlynkách. Za chvíli jsem tam. Před krámem zamykám kolo a jdu utrácet. V nákupním košíku nesmí chybět ani pivo a pečivo se salámem, které jsem hned surově zlikvidoval. Nakupuji nejdůležitější potraviny na dva dny. Nespoléhám na Vietnamce. Ti sice mají otevřeno nepřetržitě, ale není jisté, že na ně narazím. Před krámem je lavička, na kterou svítí sluníčko a kde se s pivem za 35 centů sedí velmi dobře. Takhle bych ale nikam nedojel. Musím pokračovat dál. Přijíždím k přehradě Palcmanská Maša a tady začínám po silnici stoupat, abych se připojil opět na trasu závodu. Tady trasa vede jinudy, než jsme šli loni my s klukama, ale k chatě Gápel se dostávám také. Těším se, že si tu dám pivo, ale chata je také bez obsluhy a pro normálního smrtelníka je zavřeno. Pokračuji tedy dál. Z většího kopce jedu na louku, kde je přístřešek. Usedám na lavici a obědvám. Kromě toho vytahuji všechny navlhlé věci a podle návodu polárníka Jaroslava Pavlíčka je suším. A jak zní návod zkušeného polárníka na sušení věcí? Je úplně jednoduchý. Věci sušte při každé příležitosti a když je to jen trochu možné. Užívám si při tom sluníčka a povaluji se v trávě. Konečně mám odpovídající společnost. Dohnal mne kluk SNP-čkař, který jde trasu Hrdinov Slovenského Národného Povstania (SNP). Vloni jsme je potkávali každý den několikrát, ale letos o prázdninách mají asi strach z výletníků nebo možná z vysoké teploty na horách. Nedá se ale říci, že by zde bylo přelidněno. Jsou dny, kdy potkávám jen pár obyčejných jednodenních turistů.
Po usušení věcí pokračuji v jízdě. No, se nedá říct, že to byla jízda. Hned totiž pod poledním sluncem tlačím po šutrové cestě do pořádného kopce. Předpokládám, že už přijdu k přístřešku
nad Telgártem, ale není to tak rychlé, jak bych si představoval. Nejdříve jedu přes pastevní louky, kde potkávám horské kravičky. Je to milé setkání a nyní již bohužel ne tak časté.
Na další louce si pak hraji si na fotografa přírody. Ostatně, proč ne ? To už se blížím po štěrkové cestě na rozcestí Stará Čuntava. Nedaleko by měla být hospoda, ale ještě ve mně přetrvává zlost z loňského roku, kdy v dešti měli zavřeno, takže tam ani nezajíždím. Poté je to už jen kousek k dlouho očekávanému přístřešku. Tady se krátce rozmýšlím, zda mám opustit trasu a sjet do Telgártu. Vyhrává druhá varianta. Vůbec nelituji, že jsem se tudy pustil. Byl to parádní sjezd po široké a pevné cestě s výhledem na první vrchol Nízkých Tater – Kralovu holu.
Zpevněná cesta pak končí v sedle na silnici do Košic, ale já jedu na opačnou stranu na Banskou Bystrici. Připadám si jako ve Švýcarsku. Vláček a krásně posečené louky. No, nemám pravdu?
Nedaleko objevuji další zajímavost a tou je oficiální pramen řeky Hron. Samozřejmě, že se tam jdu podívat. Pak už sjíždím přímo do Telgártu. Jsem rád, že jsem nakoupil už ráno, protože tady je krám zavřený. Nicméně potřebuji dobít telefon a tak hledám nějakou levnější hospodu. Hned u silnice je sice jedna, ale ta je předražená. To už vyplývá z reklamní cedule, kde nabízejí polévku za 4 eura. Ptám se nějakých cikánek, jestli je zde ještě jiná hospoda, ale ony říkají, že nikoliv. Moc jim nevěřím. Vypadají totiž dost nesvéprávně. Podruhé to zkouším ještě u jednoho chlapa, který mi moji domněnku potvrzuje a hned mi vysvětluje, jak se tam dostanu. Jedu tam. Nejsou zde žádní hosté, což je mi divné, ale pivo čepují. Hasím teda žízeň a dobíjím svá elektrozařízení. Naštěstí mi na dobití stačily jen dvě piva. Platím a odjíždím. Na výjezdu z Telgártu prodávají dvě cikánky borůvky. Jedna z nich je docela zajímavá. Chtěl bych si jí vyfotit, ale chce za fotku peníze. Jedno
euro jí nestačí a tak na ní kašlu. Stejně by fotce chyběla autenticita. Jedu dál. Málem bych zapomněl na místní kuriozitu-železniční smyčku u Chramošského viaduktu. Stejně tak, mne okouzlil pohled přes Telgárt na předvrchol Královy Hole. U osady Zlatná jsem už zase na trase závodu a šipka v navigaci mne žene doleva na cyklostezku. Ta však existuje pouze na mapě. V terénu žádné značení není. Objevuji tak jeden ze způsobů, jak je možno bez jakýchkoliv investic zvýšit počet kilometrů cyklotras. Dobře to slovenští soudruzi vymysleli. Bohužel to nebyl na Slovensku ojedinělý případ. Cesta mne nicméně zavedla na krásné a neposečené louky. Kochám se nádhernou krajinou a užívám si šlapání na kole, které bohužel netrvá dlouho. Přijíždím k potoku. Kdysi zde byla lávka. Tu jarní povodeň posunula o kousek níž a je bohužel nefunkční. Musím potok přebrodit nebo projet. Je mělký a není tak široký. Rozhoduji, že ho projedu. Nepodařilo se. Uprostřed, v nejhlubším místě se pode mnou rozsypaly kameny a já oběma nohama šlápnul do vody. Nevadí je teplo. Bez ždímání ponožek pokračuji dál po louce, na níž chybí jen pohádková chaloupka. Ne, nechybí. Kousek přede mnou se objevuje drevenica. Tady by byla dovolená. Potkávám nějaké lidi, jak jdou na houby Myslím si, že mají tu chalupu pronajatou, ale bohužel jsou její majitelé a nepronajímají ji. Vjíždím do lesa. Tam se chvilku motám a konečně se napojuji na zelenou turistickou značku, která vede po asfaltu vzhůru. Je mi jasné, že z kopce dlouho nepojedu. Musím se dostat přes hřeben. Vyjíždím na kopec, kousek z něj dolů a jsem na rozcestí. Zelená značka odbočuje doleva podél potoka do sedla Sitárovo. Trasa závodu vede po lesní, lehce rozbahněné cestě do stejného sedla. Cesta vypadá celkem schopně. Vydávám se po ní. I přes to, že se po ní sváží dříví, tak je celkem uhlazená. To ale neznamená, že na ní není měkké blátíčko. Stoupá se ale docela příjemně a tak většinou točím klikami v pohodě ze sedla kola. Konečně vyjíždím z míst, kde se těžilo a mohu si vychutnávat mírné stoupání až na pomyslný vrchol. Tady trasa odbočuje doprava. Ve vysoké trávě ale nejsou žádné stopy. Prodírat se dál vysokou travou, kde není žádná známka po jakékoliv cestě, se mi opravdu nechce. Nechápu, že není znát ani průjezd tolika závodníků. Koukám se do mapy v mobilu. Kousek pode mnou je sedlo Sitárovo. Rozhoduji se, že sjedu 200 metrů na turistickou značku. Přijíždím k rozcestníku a hned odbočuji doprava dolů z kopce. Začíná celkem hezký trail. Jedu opatrně dolů. Nevím, co mne čeká. Prsty mám na brzdách jako obvykle. Dobře dělám. Náhle se přede mnou objevuje polom. Zastavuji a v klidu ten rébus řeším. Na první pohled přes něj cestu nevidím. V prudkém svahu nepřichází v úvahu, že bych ho obešel. Zpět do kopce to také nedám. Polomový rébus, který jsem musel vyřešit bez ztráty květinky. Musím si zával nejdříve prolézt bez kola. Potom zespoda vybírám nejsnažší trasu, kterou přenesu kolo. Není to vůbec jednoduché. Zadeček mám při překonávání překážky hodně sevřený. Tady, kdyby se mi něco stalo, tak mne nikdo nenajde. Hlavně opatrně, abych nespadl a neudělal si něco s nohou. Kolo se mi podařilo přenést. Jedu dál. Další problém. Zelená šipka ukazuje prudce dolů mezi hluboké traktorové koleje. Tudy se dá jít jen velmi špatně pěšky. Na kole vyloučeno. Slézám a sunu se opatrně dolů. Konečně si mohu zhluboka oddechnout, jsem na pořádné cestě. Nasedám a dlouho, předlouho jedu z kopce. V hlubokém údolí už je mi zima a začíná se stmívat. Pomalu musím hledat místo na táboření. Okolí cesty je zarostlé obrovskými lopuchy a nedostanu se ani k nedalekému potoku. Sjíždím až na křižovatku, kde je několik chat. V jedné se ptám, zda je v okolí nějaký přístřešek. Chlapík v zeleném místo toho, aby mi nabídl přespání, mne posílá do 6 km vzdáleného sedla Burda. Tam prý je chata přístupná veřejnosti. Už se stmívá, ale pokouším se tam dojet. Po dvou kilometrech jsou ale další chaty a u nich je železniční vagon a přístřešek. Je to památka na lesní úzkorozchodnou železnici. Jdu se podívat dovnitř a vidím tam na zemi dva spící chlapíky. Tak pozdě zase není, abych je neprobudil. Chci se zeptat, zda tu mohu také bivakovat. Pokouším se probudit nejprve jednoho a pak i druhého. Nejde to, spí hrozně tvrdě. Usedám tedy na pod přístřešek a večeřím. Mezitím se jeden z nich probouzí. Na první pohled je znát, že je pod vlivem alkoholu. Jsou to prostě dva Slováci na čundru. Dovezli je sem nějací dobrovolní hasiči, kteří je napájeli po cestě slivovicí, takže oba jsou totálně na mol. Ten, který sotva stál na nohou, se mi představuje jako Matěj a hned mi nabízí džin. Ten je jejich vlastní. Nechci se s nimi hádat a tak si připíjíme po večeři na přátelství mezi Čechy a Slováky. Potom raději lezu do spacáku. Spát se sice pro jejich hlučnost stejně nedá, ale já se tak alespoň tvářím. Konečně se uklidnili a také zalezli.

Přes Veporské vrchy na Polanu Neděle 8. srpna 2021
Ráno se probouzím až v 7:15. Nějak se mi nechce vstávat a odpor k tomu umocňuje ještě krátká přeprška. Nedá se ale nic dělat. Musím ven. Kluci vstávají také. Venku je kupodivu krásně slunečno. Vařím si ke snídani čaj a pak i kafe. Kluci vařič nemají a tak jim nabízím teplý čaj. Myslím si, že po včerejší pařbě jim teplý čaj docela pomůže. Matěj, ale vyšiluje, protože nemůže najít peněženku se všemi doklady. Ty měl v nějaké taštičce s telefonem a klíčemi od bytu. Rád bych mu nějak pomohl, ale bohužel nevím jak. Ani on sám netuší, kde je mohl nechat. Já nechci být svědkem toho, že nakonec obviní mě a tak raději už po deváté hodině nasedám na kolo. Mířím do sedla Burda. Kdybych tam býval chtěl dojet včera večer, tak bych tam určitě nedojel, neboť je to do kopce více než jsem čekal. Nemám v plánu se na chatě zdržovat, ale za půl hodiny jsem tam. Jasně, že musím slézt z kola a rozhlédnout se kolem. Jak tam tak očumuji, vylezl ven chatař a zve mě na pivo. Nemá ho sice zrovna nejlevnější, ale říkám mu, že mne ukecal. Na sluníčku si nakonec dávám ještě velký kafe. Útrata tak narostla na tři a půl eura. Chata má celoroční provoz. Možná, že by stálo za to, vypravit se sem na skialpy. Dál pokračuji po huculské magistrálu, což je cyklostezka, která mne překvapivě zavádí až do výšky 1070 m.n.m., do sedla Kučalach. Odkud je potom dlouhý a docela příjemný sjezd až do osady Zbojská. Ani tohle dlouhé stoupání jsem závodníkům nezáviděl.
Já si naopak kopec dolů docela užil. Dole křižuji hlavní silnici a jsem udiven „mraky“ aut. Důvod mne zajímá natolik, že se ptám jednoho člověka, co se tu děje. Odpovídá mi, že tam asi mají dobré halušky. Ty bych si dal, ale to množství lidí mne odrazuje. Raději se ani nezastavuji a jedu hned k rozhledně nad silnicí. Nebo je to kostelík? Čert ví. Na první pohled by to mohlo být oboje.
Rozhledna či kostel? Stoupám chvíli po louce a vjíždím do lesa na cestu, která místy opět nepředstavitelně stoupá. Zase trochu tlačím. Po pěti kilometrech se dostávám do dalšího sedla Chlipavica, ale to ještě není zdaleka konec tlačení. To končí až ve třetím travnatém sedle Machniarka. Tady se připojuji zase na červenou značku – Rudnou magistrálu. Je tu postavená i chalupa a pramen vody. Nebýt toho, že je ještě hodně brzo, hned bych si tu postavil stan. Takhle pokračuji dál po hřebenové, houpavé cestě až na vrchol Klenová. Není to až tak do kopce, ale stezka je zarostlá trávou a je tu mnoho popadaných stromů. Nějak jsem zapomněl kontrolovat čas. Musím to napravit. Kouknu na hodinky a zjišťuji, že už je po jedné hodině. Zrovna musím přendat kolo přes padlý strom.
Raději na něj usedám a obědvám. Zdálky slyším hlahol a vidím, že jdou kolem tři „baby“, které byly na Klenovském Veporu. To je nejvyšší vrchol zdejších hor. Prohazuji s nimi pár slov ve smyslu, že tam vybírám mýto. Jedna z nich, ta nejhubatější mi sděluje, že její kolegyně bude platit vlastním tělem. Na to jí odpovídám, že dávám raději přednost knedlíkům. Asi to nebude pravda, ale musel jsem to nějak zlehčit. Po posilnění následuje lehce adrenalinový sjezdík na Klenovská blata. To je taková malá podmáčená rezervace, kde by vůbec nevadil povalový chodník. S mokrýma botama opět tlačím do kopce. Už mne to docela rozčiluje. Jediným potěšitelným faktem je, že vynechávám nejvyšší vrchol, který má necelých 1350 m. Místo toho se dostávám do sedla, odkud bych měl zase sjíždět. Kudy ? To teda nevím. Raději jedu opět s prsty na brzdách dolů v kamenitých kolejích. Po žluté měli závodníci tlačit a já sjíždět. V zatáčce koukám, že tudy jde pro závodníky cesta nahoru. Vůbec si nedovedu představit, jak tu závodníci kola nesli. Strmé a neschůdné. Dokonce jsem si to místo i vyfotil. Mám takové podezření, že hlavní trasér závodu Slovakia Divide se inspiroval v Čechách u Čépy při Loudání. Kamenitá cesta se za chvíli mění na štěrkovou a ta pak na asfaltku. Ta dlouho a poměrně strmě klesá až na křižovatku Skorušina, kde dokonce jezdí autobus. Nejen, že tu je cedule, označující autobusovou zastávku, ale čekají zde i tři cikánky s pěti plastovými kbelíky malin. Jeden prodávají za 35 euro. To koupit nemohu, ale potřebuji si chvíli odpočinout a tak s nimi trochu konverzuji. Poté se opět vydávám na trasu a opět tlačím. Strmák není naštěstí dlouhý. Nevěřím ale svým uším. K chůzi mi někdo vyhrává na harmoniku. Hned se šlape lépe. Vypadá to, jakoby mi hráli na uvítanou. Bohužel to tak není. Loučí se tu parta lidiček a mně si vůbec nevšímají. Funím dále do kopce a uvědomuji si, že tlačím opět po cyklostezce. Už toho mám docela dost. Malý hřbitůvek ve stráni mne donutil k položení kola a k odpočinku, jdu se podívat dovnitř. Teď mám čas rozhlédnout se i kolem. Nádherná zvlněná krajina a já si jí užívám. Když se kolem dívám pozorněji, vidím, že všude kolem jsou rozesety chalupy. Teď už to jsou všechno asi chalupy, ale v dřívějších dobách byly zcela jistě osídleny trvale. Tady daleko v horách musel být pěkně těžký život. Tohle moje tlačení kola je proti tomu úplně „prd“.

Beru do rukou zase řidítka a pomalu se loudám k dalšímu stavení. Ten nejhorší kopec ale přichází až za ním. Opravdu nedokážu pochopit, kdo namaloval do těchto míst v mapě cyklostezku. Mám štěstí. Uprostřed louky je krásný pramen ve tvaru srdce, kde se mohu nejen omýt, ale i napít. Dále do sedla pak ale prudkým svahem stoupám jako jachtař. Že nevíte, jak stoupá do kopce jachtař? Přímo nahoru kolo neutlačím a tak po louce křižuji. Prostě chodím s kolem cik-cak. Stoupám pomalu, ale jistě. Okolní krajina mi silně připomíná Rumunsko.
Konečně jsem v sedle Železná brána, které je ve výšce asi tisíc metrů. Tady si mohu odpočinout.
Také se zapisují do vrcholové pamětní knihy. Už jenom kousek a jsem na vrcholu „Tri chotáre“ . Před ním nacházím krásné suchohříbky. Zpestří mi večeři. Z vrcholu na mne čeká pěkný čtyřkilometrový trail. Místy musím opět velmi opatrně, protože projíždím potokem. Vůbec nezávidím účastníkům závodu, kteří tady asi zase tlačili. Z lesa vyjíždím na krásné louky, které se rozprostírají kolem vesniček Sihla a Drábsko. Bohužel, nejedu stále z kopce. Jízda je přerušovaná krátkými a prudkými stoupáky. V tom rauši mi to ale kupodivu ani nevadí. Jsem okouzlen nádhernou kulturní krajinou. Jen je škoda, že se sem již cpou turisté a staví tu rekreační chalupy ve stylu starých dřevěnic. Najíždím na silnici a jsem překvapen bečícím stádem ovcí.
Po ujetí mnoha kilometrů, vidím konečně na slovenských horách pasoucí se ovečky. Jejich chovem se zabývá polnohospodárské družstvo. Osada Sihla, kam mířím, je ukryta v dolíku vpravo. Vidím ukazatel na hospodu a už se těším na pivo. Jinak nabízejí grilovanou klobásu, ale to si raději počkám na vlastní houbovou polévku, dochucenou pravými hříbky. Možná, že do ní přidám i nudle. Zaháním svoje kulinářské představy a po dobití telefonu platím tři a půl eura. Už mám jasno. Jakmile to bude možné, tak se utábořím. Z kopce projíždím mezi domy a rozhlížím se, kde uvidím tu správnou dřevěnici. Nikde nic. Jen bezvadně opravená historická Avie. Dál pokračuje asfaltová cesta kolem Kamenistého potoka. Jeho okolí tvoří přírodní rezervaci „Meandry Kamenistého potoka“. Nejraději bych se tady utábořil přímo u potoka, ale to bych byl moc na očích. To se mi nezdá bezpečné. Raději se uklízím do skrytého průseku v lese. Tam schovávám kolo a po týdnu se jdu konečně vykoupat. Voda je příjemně teplá a já mám skvělý pocit čistoty. Teprve potom stavím stan a vařím večeři. Až do 23.00 pak diktuji do mobilu deníček. Je to ostuda, že ještě nemám nadiktovaný včerejší den. Proč? To sám nevím. Asi jsem usnul.

Polana Pondělí 9. srpna 2021
Ráno pocitově vstávám v 7:00, ale ve skutečnosti už je osm. Zařekl jsem se, že nebudu ale nikam pospíchat. Budu rád, když vyrazím na cestu v deset. Teď přemýšlím, zda si mám uvařit kafe na dřívkáči nebo na plynu. Vítězí dřívkáč a já jen doufám, že mě nikdo neobjeví podle kouře. Podařilo se. Jsem po snídani, mám usušený stan i spacák a vše je zabaleno. Nasedám na kolo a sjíždím po příjemné asfaltce dolů dolinou. Je to krásná cesta. Jak se tak koukám kolem sebe, zjišťuji, že jsem včera měl štěstí, že jsem bivakoval nahoře. Dole se totiž údolí zúžilo a není tady žádné skryté místo na bivak. Ani u jediného přístřešku není pěkné okolí. Po půl hodince jízdy jsem před přehradou na říčce Hronček. Navigace mi přikazuje odbočit doleva. To je fajn, protože i dál vede asfalt. Po něm se stoupá velmi příjemně. Bohužel mé představy o tom, že takhle pohodově vyjedu až na kopec, jsou mylné. Přijíždím na točnu, kde asfalt končí. Jen chvilku hledám pokračování cesty a už slézám z kola dolů. Tlačím. Jet se rozhodně nedá. Občas se objeví zelená značka, která mi i bez zapnutí navigace potvrzuje, že jdu dobře. Netrápím se dlouho. Po další půlhodince se přede mnou objevuje jiná asfaltka, vedoucí po vrstevnici. Po ní se motám kolem vrcholu až na rozcestí, kde je ukazatel. Dozvídám se tak, že sedlo Jasenová je vzdálené půl hodiny. Do něj jedu hezkým trailem lesem. Do kopce sice musím občas tlačit, ale odměnou je mi sjezd do zmíněného sedla. Tady chvíli studuji mapu a rozhoduji se kudy dál. Je tu trochu složitější rozcestí a navigace je příliš pomalá, aby mi poradila. Nakonec vyjíždím po modré značce, bohužel jen tak dlouho, než mne kopec donutí zase slézt. Už nechci nikam tlačit kolo! Už toho mám dost ! Znova otevírám mapu v mobilu a hledám, zda by nešlo vrchol objet. Podle mapy by to mělo jít. V reálu ale žádnou cestu neobjevuji a to ani, když se dvakrát vracím. Není zbytí. S velkou nechutí zase tlačím. Zasloužená odměna v podobě sjezdu, se ale nekoná. Dostávám se totiž do míst, kde je takové množství popadaných stromů, že nemá cenu na kolo nasedat. Pomalu tak jdu a kolo každou chvíli nadzvedávám. To je to nejhorší, co mne může potkat. Vést kolo z kopce. Celý úsek je dlouhý asi jen kilometr, ale pěkně mne se….. Konečně se dostávám na prašnou cestu vedoucí k chatě Horalka. Ta už je udržovaná a stromy přes cestu tu nejsou. Konečně si mohu vychutnat dlouhý, ale opravdu, dlouhý sjezd. Teď oceňuji, že jsem si cestu nezkracoval. Býval bych udělal velkou chybu. Uprostřed sjezdu zastavuji a rozdělávám oheň. Opékám si k obědu druhou klobásu od Matěje. To je ten Slovák, kterého jsem potkal před sedlem Burda. Je tu i potok, ze kterého nabírám vodu na uhašení ohně. V jednom momentě jsem měl při tom docela strach, neboť jsem uklouzl a trochu si přisedl levou nohu. Zabolelo mne při tom koleno a už jsem si myslel, že mi v něm praskly vazy. To by byl pořádný průšvih. Naštěstí po nasednutí na kolo mne již nic nebolí. Jedu opět dlouho. Z kopce. Tyhle sjezdy miluji, ale pro závodníky byly zcela jistě vražedné.
Projíždím kolem skautského tábora a nedá mi to, abych se do něj nezajel podívat. Zkontroloval jsem jim i nástěnku. Nic závadného jsem nenašel a tak jedu dál. Junáci jsou asi na nějaké výpravě a tak mne z dálky kontroluje jen služba v kuchyni. Potkávám starší pár na elektrokolech. Jedou do kopce, ale kam Bůh ví. Vjíždím mezi domečky a za chvíli se objevuje po levé ruce obchod. Ten nemohu minout. Je docela vedro a tak si kupuji hned dvě piva. Koukám, že jsem ve vesnici Ponická Huta. Snažím se pokecat s jedním cikánem, ale není komunikativní. Po chvíli pokračuji do městečka Poníky. Z něj vyjíždím po silnici a současně opouštím i trasu závodu. Odměnou je mi návštěva vyhlídkového místa u silnice a nález velmi zachovalého trička. To tu nemohu nechat. Po vyprání mi ještě velmi dobře poslouží. Je odsud opravdu velkolepý výhled na Polanu, kterou jsem právě teď projel a která mi dala tak zabrat. I nadále pokračuji po silnici. Tuším vražedný sjezd do Banské Bystrice terénem. Asi jsem se nemýlil, protože i silnice padá strmě dolů v mnoha zákrutách k řece Hron. Podél něj pak vjíždím do Banské Bystrice. Projíždím kolem nákupního centra, kam si jdu koupit něco k jídlu. Kupuji si také nové ponožky. Ty staré jsou už děravé a nevypratelné. Zahazuji je do koše. Hledám nějaké klidné místo, kde bych pojedl a rozhodl se, co budu podnikat dál. Jsem nějaký unavený a tak přemýšlím, kde bych si udělal celkový osobní servis a popřípadě vypral i silně zapáchající cyklistický dres. Už je to na pováženou. Smrdím sám sobě. Jak tak usilovně přemýšlím, napadá mne, že moje manželka Jana tady má nějaké kamarády ze školy. Volám jí tedy domů a když jí říkám, že jsem v Banské Bystrici, sama mi navrhuje, abych její přátele navštívil. S tím souhlasím. Poté už jde vše ráz na ráz. Mám i adresu a hned tam jedu. Kamarádi bydlí dokonce i ve směru mé trasy. Pomalu, přes na hlavní Bystrické náměstí jedu k Haluškovým. V Bystrici jsem byl už několikrát, ale na náměstí jsem nikdy nebyl. To mne velmi mile překvapuje nejen svojí velikostí, ale i množstvím lidí, kteří posedávají po mnoha předzahrádkách a popíjejí svojí odpolední kávičku. Nejraději bych si jí dal také, ale nevím kolik mám času a tak raději pokračuji v jízdě. Trochu bloudění a pak zase do kopce, ale už je mi veseleji. Čeká mne přeci sprcha a nocleh v posteli. Podle adresy poměrně snadno nacházím Janiny kamarády. Já jsem u nich sice také již jednou byl, ale to už je tak dlouho, že už to není ani pravda. Jsem mile přivítán a hned poté jdu do sprchy, abych své hostitele neděsil svým smradem. Poté jsem napojen a nasycen, jak se na vítaného hosta sluší. Příjemný večer rychle ubíhá, ale mí hostitelé jdou zítra do práce. Nechci je proto zdržovat od zaslouženého odpočinku a v deset jdu do hajan. Však už toho bylo dneska také dost.

Jak jsem vyměknul ve Strážovských vrchách Úterý 10.8.2021 Vstávám v 7:30. Babička, která se včera večer ani neukázala, už štrachá po kuchyni a já tak nemohu spát déle. Spím totiž v obýváku na gauči a od kuchyně mne nedělí žádné dveře. Mí hostitelé už jsou v práci a tak si jdu něco udělat. Myslím jako ke snídani. Babička mne ale předběhla. Na pánvi mi cmudí pár klobásek. Já si vařím jen nějaký čaj. Po snídani Petrově dceři kontroluji kolo. Měla totiž nějaký pád a není si jista jeho technickým stavem. Já ho shledávám absolutně v pořádku. Ona však již také vstala a sešla dolů ze svého pokojíku. Chvilku s ní ještě diskutuji o turistice a o vybavení na ní. Chystá se totiž s kamarádkami na 3 až 4 dny do hor. Potom už balím a v devět vyrážím na další pouť. Sjíždím ke hlavní silnici, kde zacházím do COOPu. Chci si totiž ještě koupit bramborovou kaši v prášku. Mají sice všeho plné regály, ale brkaši nemají. Nedá se nic dělat. Musím to vydržet bez ní. Na dalším úseku mám docela obavy z dlouhého tlačení lesem. Je tu totiž podle mapy několik cyklotrailů a trasa vede zrovna po stoupacím trailu. Předpokládám, že bude dost prudký. Opouštím opět trasu a do obce Kordíky jedu po silnici. Zpočátku je stoupání po vedlejší silnici celkem příjemné, ale v závěru je to zase „střecha“. Polední slunce zase děsně peče a tak tlačím velmi pomalu. Stejně ale ze mne zase leje jako z vola. Musím se na chvíli schovat do stínu, abych trochu vychladnul. Teprve poté pokračuji dál. To už jsem na okraji obce Kordíky, kam mi to trvalo asi hodinu. Tady se napojuji na cyklostezku, která vede chvíli po vrstevnici. Na ní aktivně odpočívám. Nějaká paní na mne volá, jak mne obdivuje. V tomto úseku také nejedu po trase závodu. Tuším v těch místech krutý sjezd, určený jen závodníkům, a po něm se mi rozhodně tlačit nechce. Zatím stoupám po celkem příjemné zpevněné cestě na první rozcestí. Původně jsem si myslel, že z něj už pojedu dolů. Zase parádní omyl. Místo toho odbočuji doprava do kopce na cestu nejen hodně rozježděnou od stahování dříví, ale i trochu blátivou. Jen jsem si povzdechnul a už zase statečně tlačím. Když už jsem se smířil v duchu se stavem cesty a s tlačením, zahýbá žlutá turistická značka společně s mojí trasou ostře doleva. Nevěřím vlastním očím. Ještě větší kopec a ještě větší oranice. Ani závodníci tady nemohli z kopce jet. Bahnitá cesta je plná silný klacků. I tlačení je na hraně mých sil. Sjeli či vyjeli byste vy tuhle blátivou oranici? Naštěstí po půl hodině rozježděná cesta končí a dál už pokračuje jetelná pěšina. To ovšem neznamená, že je úplně sjízdná pro všechny blázny. Chvílemi opět sesedám a tlačím. Konečně jsem na vrcholovém rozcestí. Celá výstupová operace trvala necelé tři hodiny a já jsem rád, že už jí mám za sebou. Odsud už zase sjíždím dolů po cyklostezce. Jet po značce kratší cestou se bojím. Mohl bych být nepříjemně překvapen. Sjezdová trasa je velmi příjemná, ale po několika kilometrech se houpavá travnatá cesta mění na rozbitý asfalt. I tady potkávám dva starší cyklisty na elektrokolech. Po nějaké, těžko odhadnutelné době, přijíždím na rozcestí, kde odbočuji doleva. Následuje krátké stoupání, kde si fotím nakresleného běžce s nápisem „Vydrž“. Asi pozůstatek nějakých závodů. Asfaltka se houpe kolem přehrady na říčce Turček, ale není na ní žádný pěkný výhled. Mezi stromy je vidět jen modrá hladina a to ještě hluboko pode mnou. Přijíždím k odbočce na hráz.

Není to daleko a cesta není tak strmá. Jedu se tam podívat. Dělám si dvě fotky a vracím se. Pokračují ve sjezdu do obce Turček. Tady mne zaujala cedule s nabídkou piva. Zajíždím tam, ale hned na mne vybíhá nějaký pán a volá, že je tady pionýrský tábor a že mi nemůže nic nabídnout. Ptám se ho na krám a on říká, že po dvou minutách jízdy je vedle silnice COOP. Obchod je vedle hospody, takže jsou venku i stoly a židle. Dávám dobíjet mobil na sluneční panel a kupuji si k obědu dvě piva a rajčata. Pro odlehčení báglu obědvám paštiku z vlastních zdrojů. Po dobrém obědě by měla následovat káva. Ne-li dobrá, alespoň nějaká. Prosím, jednu prodavačku v obchodě, zda by mi jí neuvařila. Je velmi ochotná a dokonce jí nechce ani zaplatit. Po hodinovém odpočinku opět nasedám na kolo a sjíždím kousek na hlavní silnici. Po ní podle navigace jedu asi 5 km. Musím opatrně. Je na ní docela silný provoz. Náklaďáky jezdí v obou směrech jeden za druhým. Naštěstí je silnice trochu z kopce, takže to docela odsejpá. Odbočuji na vedlejší silnici do vesničky Sklené. Než odbočím na prašnou polní cestu mezi louky a kolem potoka, jedu také chvíli po asfaltu. Příjemná jízda. Skoro, abych přemýšlel, zda nevyměním bikepacking za cykloturistiku. Asi to ale neudělám. Bikepacking mi dává větší svobodu volby trasy. Vjíždím do lesa a začínám stoupat do nadmořské výšky kolem osmi set metrů. Počítal jsem s tím a tak mne to nepřekvapuje. Jede se ale velmi pěkně. Povrch cesty je sice kamenitý, ale je pevný. Potkávám nějakého zmateného člověka, který se ztratil kamarádovi na houbách. Ptá se mne, zda jde správně směrem na Ráztočno. Sám netuším, kde vlastně jsem, ale koukám do mobilu na mapu. Bohužel jsem ho nepotěšil. Jenom mu radím, jak se dostane na správnou cestu. Nejsem si ale vůbec jist, zda mne poslechne. Navíc má vybitý mobil. V každém případě je dost daleko od civilizace, ale já nemám čas se mu dále věnovat. Ještě chvíli šlapu do kopce a už jsem nahoře. Trasa se teď houpá bukovými lesy přes Strážovské vrchy a já si mohu konečně užívat bezstarostnou jízdu.
Občas sice musím krátké úseky tlačit do strmých, ale krátkých kopečků, ale je to prostě pohoda. Potkávám i jednu turistku, ale jinak vlastně žádné lidi nevidím. Po delší době vyjíždím na louku a přede mnou se objevuje kopec se skalnatým vrcholem. Je tak hezký, že pociťuji silnou touhu poznat jeho jméno. Koukám do mobilu na mapu a jsem docela překvapen jeho názvem. Jmenuje se Vyšehrad. Nakonec se pokouším i o pěknou fotku. Můžete sami posoudit, jak se mi to povedlo. Přijíždím k rozcestníku. Do Nitranského Pravna to mám pouhých 6 km a čeká mne do něj už asi jenom sjezd. Teď už jenom najít začátek. Taková úzká cestička směřuje do houští a tak raději slézám z kola. Udělal jsem dobře. Nejenže není vidět kam pěšinka vede, ale přes větve nevidím ani jaký má povrch. Prvních deset metrů bylo přímo vražedných. Kolo vedu ale i dále, protože jdu po hraně vodou vymletého rigolu, kde jsou obrovské kořeny. Mám strach, že bych mohl spadnout
dolů a to bych si nehezky natloukl. Dále už je cestička jetelná, ale stejně musím ještě jednou z kola slézt, neboť svaleným roštím se projet nedá. Teprve za ním nasedám opět na kolo a mohu si užít krásný trail, který vede částečně i potokem. Opět lituji závodníky, kteří tady tlačili kola v protisměru. Překvapuji i dvě turistky, které jdou ve směru mé jízdy. Trochu je lituji. I ony si ale musejí klepat na čelo, když kolem nich projíždím potokem. Poté však už najíždím na normální cestu. Když už jsem skoro v obci Solka, vjíždím do roští, kde je mazlavé bahýnko. Naštěstí jsem tudy probruslil bez pádu. Vjíždím do vsi. Za ní je na kopečku krásný kostelík, který je zakončením křížové cesty s 18 zastaveními. Tolik je jich prý podle německé tradice. Tady těch posledních šest kilometrů muselo být pro závodníky hodně krušných. Krátkým stoupáním po silnici se pak dostávám do Nitranského Pravna. Projíždím sluncem prozářené náměstíčko a když objevuji u hotelu terasu, neodolal jsem a dávám si pěkně tři „kousky“ Budvaru. Po něm dostávám i hlad a ten zaháním skvělou kapustnicí. Musím se ale vydat na cestu. Ještě bych rád dojel do čtrnáct kilometrů vzdálených Čičman. Trasa vede přes vísku Tužina a pak i dál, stále po asfaltu. Nechce se mi věřit, že by tak pěkná silnice vedla až do cíle mé cesty. Ptám se nějaké holky, jak daleko vede ten asfalt a ona říká, že až do osady Gápel. To jí moc nerozumím, protože nevím, kde to je. To si ale stále ještě myslím, že dojedu až do Čičman. Nicméně o kousek dál u horského pramene, který prýští ze stráně u silnice, potkávám skupinku lidi na kolech. Ti nabírají vodu a tak se s nimi dávám do řeči. Dozvídám se, že jedna paní středního věku je sice Slovenka, ale je tu jen na dovolené u rodičů. Pracuje totiž v Mladé Boleslavi ve Škodovce. Kromě jiného mi mezi řečí také sdělují, že tady začíná medvědí oblast. Ti jsou již dlouhou dobu přemnoženi a prý, když jsou překvapeni, napadají i lidi. Nějaký člověk prý jimi byl nedávno roztrhán. Tomu případu se ale nedostalo velké publicity kvůli turistickému ruchu. Ptám se jich tedy, zda mohu po cestě někde spát. Oni mi říkají, že v obci Gápel je nějaká ubytovna. Pomalu se začíná stmívat a já začínám mít z mědvědů docela strach. Přes den je to jiné, ale teď za soumraku nevím, nevím…… Docela rychle šlapu do kopce a občas vydáván nějaké zvuky, abych medvědy vyplašil. Podařilo se. Žádný mi přes cestu nepřeběhl a za půl hodiny jsem v sedle, kde trasa odbočuje doprava do Čičman. Tu míjím a během chvíle sjíždím do osady Gápel. Tady se ptám na ubytovnu, ale nic jiného tu není než krásný penzion. Neomylně tipuji budovu, která to je. Před ní stojí místní občan Vladimír a už má „trochu pod srdcem“. To ale nic neubírá na vřelosti jeho přivítání. Hned mi také poroučí pivo a borovičku. Poté několikrát zdůrazňuje, že dělit se naše Republika rozhodně nemusela. Chvilku se pak ještě bavíme, i když je hotel uzavřen, ale pak se jdu ubytovat do příjemného pokojíku za pouhých 15 euro. V něm se mi beze strachu z medvědů spalo úplně jako v nebi.

Na trase závodu Slovakia Divide končím Středa 11.8.2021
Ráno po probuzení se mi ještě nechce opouštět příjemné prostředí a tak namlouvám do mobilu deníček a při tom na pokoji snídám. Vzhledem k tomu, že jsem dusil houby na cibulce se špekem, odjíždím až po desáté hodině. Loučím se s paní domácí a platím jí za ubytování. Chtěl jsem zaplatit i nějaké pivo, ale nedovolila mi to. Vladimír má prý jako svobodný člověk peněz dost. Opět se ptám, zda mám navštívit Čičmany. Je mi to doporučeno. Nicméně, když sjíždím po silnici dolů z kopce na křižovatku, kde se dávám doprava, rozhoduji se, že návštěvu tohoto vesnického skanzenu oželím. Už se mi nějak vůbec nechce šlapat do kopců. Zvláště, když následuje před odbočkou na Čičmany, další prudký kopec. Už je zase docela vedro a tak raději jedu z kopce do nejbližší obce. Tady neunikla mé pozornosti ta správná dřevěnice. Navštěvuji ale také obchod, kde si kupuji pivo. Pitný režim se musí dodržovat. Teprve po jeho vypití, pokračuji po asfaltu z dalších příšerných kopců do vesničky Košecké Hlavno. Tady se přihlašuje ke svému slovu hlad. Narážím na příjemnou hospůdku a nedaleko je i krám, kde kupuji nejmenší možné balení vajec. Vracím se a usedám pod pergolu naproti hospůdce. Objednávám si pivo a zároveň prosím o dovolení uvařit si v areálu hospůdky oběd na plynovém vařiči. Kuchtím si ze včera nalezených hub míchanici s pěti vejci. Moc jsem si pochutnal. Navazuji také družbu s místními občany, kteří se mi chlubili, jak v Čechách vojančili. Já měl „modrou knížku“ a tak jsem neměl nic, čím bych se pochlubil. Samozřejmě že nezůstalo jen u povídání, ale musel jsem vypít asi dvě velké borovičky a pár piv. Na revanš jim objednávám také několik štamprlat, ale pak už se raději pakuji, abych se moc neopil. Při objednávání rundy, kterou jsem platil, se mi nejvíce líbilo, jak paní hostinská přesně věděla, co který štamgast pije a co mu má nalít. Odjíždím kolem druhé hodiny a doufám, že stihnu v Trenčíně nějakého fotografa, který mi udělá průkazovou fotografii na jízdenku zdarma Slovenských železnicích. To jsem ale ještě netušil, že do Trenčína to mám ještě dvacet kilometrů. Než jsem tam dojel a objel několik fotografů, bylo už všude zavřeno nebo neposkytovali mnou požadovanou službu. Vzdávám to a jedu podle Váhu dál. Stále je dost vedro a tak za městem u řeky, usedám u příjemného bistra a užívám si pivo s pohlazením teplými paprsky zapadajícího sluníčka. Teprve pak jedu dál. Pomalu začínám hledat místo, kde bych přespal. Nacházím pěknou louku, ale když jsem do ní vjel, vyhnali mně z ní mračna komárů. Jedu dál. V Country klubu po cestě si dávám další pivo. Už na něj ani nemám chuť, ale potřebuji někde nabrat pitnou vodu do zásoby. Ptám se také, zda mohu přespat v takové malé boudičce vedle výčepu. To bohužel nejde, neboť areál se přes noc zamyká a hlídají ho v noci psi. Skoro již za tmy naštěstí nalézám, na úrovni Nového Města nad Váhom, přístřešek, kde potmě rozbaluji své ležení. Bohužel bez baterky. Tu jsem asi nechal v Banské Bystrici. Jediné štěstí je, že jsem šikovný a nepotřebuji na to ani světlo. Večeřím kus salámu a chleba. Pak už celkem rychle usínám.

Povážskou magistrálou do Trnavy Čtvrtek 12.8.2021 Ráno, už po sedmé hodině, mne ze spacáku vytahuje sluníčko. Stejně ale vyjíždím až před devátou. Mířím do centra Nového Mesta nad Váhom, kde se chci nechat vyfotit na průkazovou fotografii. Nacházím zřejmě jedinou provozovnu ve městě, kde mi tuto službu udělají. Nicméně paní, která mne obsluhuje je na první pohled velmi, ale opravdu velmi, nesympatická. Ptám se jí, zda mne vyfotí na průkaz. Když se jí ptám podruhé, kolik mne to bude stát, kontruje otázkou: „Co jako?“ Musím jí znova opakovat, že chci vyfotit na průkazovou fotografii. Ona mi poté sděluje, že s lístkem to bude sedm euro a bez něj šest. Chlápek mne jde hned vyfotit, ale pak jsem vykázán z ateliéru a mám přijít za 15 minut. Fotky prý budou připraveny. Trošku jsem se rozčílil a té paní sdělil, že pokud jí práce nebaví, tak ať jí nedělá. Hlavně nemusí být nepříjemná. Jediná její odpověď na to byla, že to dělá už 40 let. To ale podle mne nikoho nezajímá. Dokonce ani mě ne. Vylézám z krámu a jedu se podívat na nedaleký trh, kde mají papriky v desetikilových pytlích za pouhých pět euro. To je velmi příznivá cena. Bohužel ta cena až do Bratislavy nevydržela. Tam už je stejný pytel 3x dražší. To už podle mne hraničí s vyděračstvím. Ještě stíhám rychlou kávičku a už je čtvrt hodiny pryč. Vracím se do fotoslužby a beze slov si vyzvedávám fotky. Poté pospíchám na nádraží a nechávám si vystavit jízdenku vlakem zdarma. Na zkoušku hned kupuji jízdu z Bratislavy do Brna. Já neplatím nic, ale kolo mne stojí 10 euro. Koupě jízdenky je komplikovaná, protože po území Slovenské republiky jezdím zdarma a po Česku se slevou 75%. Teď, když je vše vyřízeno, vydávám se opět na cestu podél Váhu na Piešťany. To je asi 20 km. Pohoda, klídek, tabáček. Za hodinu jsem tam. Projíždím vnitřní luxusní město a protože mám hlad, chtěl bych se zastavit někde na jídlo. Ceny v restauracích, ale převyšují 10 eur a to je příliš mnoho. Nakonec si kupuji oběd v Bille. Tři plechovky piva, grilované kuře a rohlíky s vlašským salátem to jistí. Celé to nádherné menu mne přišlo na čtyři eura. Odpoledne už zase pěkně peče slunce. Rozhoduji se tudíž, že posledních padesát kilometrů z Trnavy do Bratislavy překonám vlakem. Koukám do jízdního řádu a vyhovuje mi vlak, který jede v pět hodin z Trnavy. Přes internet si kupuji lístek a platím pouze přepravu kola za 1,5 eura. Super. V šest jsem v Bratislavě a za půl hodiny u babičky před domem. V nedaleké restauraci posledním pivem ukončuji svůj nádherný cykločundr.
Teprve potom zvoním na dědu s babičkou. Přichází mi otevřít děda a společně uklízíme kolo do sklepa. Hned potom se vrhám do vany a poté na večeři. Jsem hladový jako vlk. Babička mi zase naložila tolik jídla, že jsem se nepěkně přecpal. To mne vysílilo více než šlapání na kole. Dobrou noc.

Vybavení na SD ( zatím vypsáno jen částečně )
Elektrika: Powerbanka, nabíjení do auta do zapalovače, 2x zásuvka, 1x čtyřzdířka USB, 3x kabely, brýle, 2 sady 4x baterie malé AAA (zbytečné), GPS AAA, druhý telefon pro jistotu, čelovka, Oblečení: zelená flíska Rab, modrá lehká noční košile, 2x triko cyklo lehké s krát.rukávem, kraťasy cyklo a jedny volné, 2x slipy, 2x ponožky, 2x goretex.ponožky (1x zbytečné), bunda neprofučna UL, bunda nepromokavá okrová, Hygiena : malý ručník, kartáček na zuby, léky, Vaření: dřívkáč, malý hrníček, lžíce, malá bomba hořák, přífuk na oheň, koření a sůl bez cukru, zbytečně moc polívek.
……. A jak šly kilometry ? Pro jistotu je uvádím až na konci, abyste si nemysleli, že jsem se flákal.
3.8.2021 ……. 81,6 km
4.8.2021 …….. 57,1 km
5.8.2021 …….. 47,8 km
6.8.2021 …….. 51,0 km
7.8.2021 …….. 52,8 km Celkem najeto 588 kilometrů. Já vím, že to není mnoho, ale
8.8.2021 …….. 41, 0 km o počet najetých kilometrů mi opravdu nešlo.
9.8.2021 …….. 53,8 km
10.8.2021 …….. 68,6 km
11.8.2021 …….. 75,9 km
12.8.2021 …….. 58,7 km
No, já vím, že to nebyly žádné velké denní výkony, ale byl jsem na dovolené a parádně si to
užíval. Vstávat v pět se mi teda vůbec nechtělo.
Tak skončil můj závod Slovakia Divide v protisměru. Užil jsem si krásné Slovensko a přišel jsem na to, že tento závod bych už asi nechtěl jet ani jako závodník. Ty kopce totiž byly úplně příšerné a jsem moc rád, že jsem jel přesně v tom směru, jakým jsem jel.
Vzpomínka na slovenské Švýcarsko tak, jak mé putování viděl nejmenovaný lidový umělec.

Vít Čenda Čenovský /Galaxy CykloŠvec Stevens team/ Po 2.8.- Čt 13.8.2021

www.cyklosvec.cz/team

Leave your response!

Add your comment below, or trackback from your own site. You can also subscribe to these comments via RSS.

Be nice. Keep it clean. Stay on topic. No spam.

You can use these tags:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

This is a Gravatar-enabled weblog. To get your own globally-recognized-avatar, please register at Gravatar.