Bikestream - cyklistika, zavody, MTB, bike, cyklo, cykloturistika

Příprava na extrémní závod Montes Ferrei 2021

Čtvrtek 13 – Pátek 14.5.2021
Ve čtvrtek a v pátek se hlavně připravuji na extrémní závod Montes Ferrei 2021. Na začátku roku jsem totiž někde zahlédl, že je možnost se na tento závod přihlásit a tak jsem to udělal. Netušil jsem však, že je startovné 650 Kč. Po přihlášce mi přišlo upozornění, že jsem dosud nezaplatil. Požádal jsem proto o snížení startovného na 350 Kč. Pořadatel a ředitel v jedné osobě mi ihned odpověděl, že se mé prosbě vyhovuje a tak jsem požadovanou částku hned převedl na jeho účet a tím jsem byl nepřímo donucen se závodu zúčastnit i přes nepřízeň počasí. Asi týden před závodem mi volal Honza Lička, že tam jede také a že já jsem jediný známý účastník a zda se můžeme spolu ubytovat. Nebyl jsem proti. V pátek po poledni tak usedám s bikepackingovou výbavou a jednou taškou do vlaku směrem na České Budějovice. Po cestě si trochu čtu, ale hlavně koukám z okna do krajiny. Vidím, jak všude na polích stojí voda a jak jsou louky podmáčené. Myslím na to, že to bude tvrdý boj a doufám, že v okolí Hlinska třeba tolik nepršelo. Několikrát přestupuji a naposledy před setkáním s Honzou Ličkou v Kostelci u Jihlavy. Přes ní poté jedeme na Havlíčkův Brod. Tam přesedáme na vlak do Hlinska, kde je start i cíl závodu. Honza Lička je nějaký nevypovídaný a hned ve vlaku si docela pouští pusinku na špacír. Skoro mne nepustí ke slovu a pořád do mne hustí všeliké svoje názory. Ve Ždírci nad Doubravou přichází první zádrhel cesty, neboť je zde výluka. Tady máme přesedat na výlukový autobus. Naštěstí nám řidič bez problémů bere kola a my můžeme jet normálně až do Hlinska. Tam po vystoupení nejdříve vyzvídám, jak to bude s cestou nazpět. Poslední vlako – bus s přívěsem na kola totiž odjíždí do Strakonic v neděli v pět hodin odpoledne. Další autobus pak jede až v pondělí v 9.00 hod ráno. Doufám, že stihnu nedělní spojení, ale příliš v to nedoufám. Jak to celé dopadlo, se dočtete dále. Z nádraží jedeme rovnou do prodejny a opravny kol, kterou má Ondřej Semerád. Tam je prezentace. Chci zamknout kola, ale na poslední chvíli si všímám, že mám zámek na klíček. Ještě, že jsem ho nezaklapnul. To by byl průšvih. Klíček k zámku samozřejmě nemám. Na prezentaci koukám jako blázen, protože potkávám Vlaďku, kterou jsem vzal kdysi na skialpový výlet na Slovensko. Měla s sebou pravděpodobně nového přítele, kterého sice znám od vidění, ale absolutně netuším, jak se jmenuje. Honza Lička se ale chtěl představit a tak konečně vím, že to je Jarda. Po prezentaci a výběru prezenčních dárků se odebíráme do místa ubytování, což je Chata na stráni. Tam budeme spát na zemi na karimatce za pár korun. Naše místo je ve výčepu na zemi, ale jsme tam skoro sami. Pijeme tak spokojeně pivo a kecáme. Tedy opět spíše Honza. Já se věnuji pivu. V deset večer na mne přichází dřímota a tak si stelu. Platím ubytování, večeři a několik piv. Celková suma činí 470 Kč. S tolika penězi jsem ve svém rozpočtu nepočítal. Zítra ráno musím ještě zajet k bankomatu, abych doplnil peněženku. Lepší mít na cestu trochu více peněz. Kdoví, jak vše dopadne. V deset hodin už spím jako zařezaný. Čeká mne pořádný záběr. Kolem sedící chlastající lidičky jsou solidární a ač startují hodinu po nás, jdou také spinkat.

První den závodu Montes Ferrei. Sobota 15.5.2021
Ráno se probouzíme samozřejmě i bez budíku. Snídáme kafe a čaj a já si dávám i nějakou svačinu z mého batohu. Pak už nasedáme na kola a jedeme na start. Cestou ještě vyzvedávám tisícikorunu v bankomatu, abych doplnil svoji pohublou peněženku a pak už pospícháme s Honzou na start. Přijíždíme akorát, abychom odevzdali nadité tašky do úschovy, pozdravili se s několika kamarády, kteří také přijeli na závod. Kromě jiného je tady i Honza Švarcbach, který pořádá Bohemia Divide, Luboš, který mi dal rychlospojku řetězu na Toulání Šumavou a několik dalších. Netrpělivě čekáme na výstřel startovní pistole. Dočkali jsme se a váhavě se rozjíždíme. Jsem docela překvapen, že počáteční tempo není nijak závratné. Měl tu být i Míra Svrčina, ale na startu jsem ho nezahlédnul. Možná, že to s ohledem na mokro vzdal. Později jsem však viděl, že jsem mu křivdil. Kolem pramene Chrudimky stoupáme na nejvyšší kopec celého závodu, což jest U oběšeného ( 737 m.n.m. ). trochu mne zmátlo, že to je docela mírné stoupání. Zatím se mi teda jeví závod příznivě. Není ani tak velké mokro, jak jsem čekal. Na chvostu se navzájem předjíždíme. Někoho předjedu a někdo předjede mne. Honza Lička je samozřejmě rychlejší, ale to mi vůbec nevadí. Má strategie je jednoduchá. Nechci hlavně přepálit začátek, abych popř. vydržel jet celou noc, abych zítra závod dojel. A jak to dopadlo ? Čtěte dále !!!!!
Teď se snažím trochu popsat trasu. Jedeme totiž zase podle čárky, což nemám vůbec rád. Člověk totiž vůbec neví, kde v terénu je. Trasa se hrozně klikatí a my jezdíme jako trotlové sem a tam. Lížeme Svratouch a pomalu stoupáme na Karlštejn. Ne, opravdu jsem se nespletl. Je tu opravdu Karlštejn. Tady jsem byl už také na Loudání a dokonce také za světla. Následuje sjezd a nedá mi to při přejezdu krásných luk, abych si nevyfotil ten nádherný rozhled. Zatím jsem nadšen.

Odpoledne má sice pršet, ale zatím to tak vůbec nevypadá. Projíždíme kolem vrcholu Rybenské Perničky a pak sjíždíme do Pusté Rybné. To je také boží vesnička. Dlouho jsem v ní nebyl. Je tu prodejna a pár kluků se v ní zastavuje. Já tu potřebu necítím a tak pokračuji dál. Následuje průjezd Borovou a pak Budislaví. To už se blížíme do Toulovcových Maštalí. Jak teď koukám do mapy v telefonu, tak jsem rád, že jsem tu trasu neviděl před tím. Reálně jedu podle čárky v navigaci a tak netuším, že nejenom lítáme sem a tam, ale točíme se jako holubi na báni. To je přesně ten styl závodu, kterému moc nefandím. Nicméně projíždíme kolem Kolumbova vejce a kolem skalní Kazatelny. To už jsme za chvíli ve Vranicích u Skutče, kde je hospoda U Toulovce. Odsud se posílá první kontrolní SMS a fotka. To však zjišťuji až, když jsem projel kolem hospody, trochu pobloudil a pak si přeci jenom vzpomněl, že tu měla být zastávka. Abych učinil spravedlnosti zadost, zastavil jsem se ve svahu, sednul si na zem a vyndal sváču. Kolemjdoucí lidi jsem pak poprosil, aby mne vyfotili a odeslal jsem kontrolní zprávu. Mimochodem. Výletníků je tady kolem mne dost a dost. Kromě jiných závodníků mne předcházejí i Míra Svrčina s Robertem. Srdečně mne zdraví a já docela koukám, že jsou za mnou. Je mi jasné, že jsem je viděl naposledy a předjel jsem je v hospodě. Brzo mi mizí z očí, ale setkání to bylo příjemné. Jen mne trochu zamrzelo, že nadávali na výčepního. Nejenže neměl nic k jídlu, ale ještě byl prý na kluky nepříjemný. No a to musel mít poměrně dlouho zavřeno. Nechápu, proč to takhle dělá. Po pár kilometrech jsem na Polánce či v Polánce, kde je také prý možnost občerstvení. Já jsem ale v pohodě. Nic nepotřebuji. To už se blížíme ke zřícenině hradu Košumberk, kde se musíme vyfotit na důkaz své návštěvy. Dorazil jsem do těchto míst ve společnosti několika závodníků, takže se od nich nechávám vyfotit. To už je jedna hodina po poledni a idylka končí. Začíná pršet. Podle itineráře nás čeká dolů k potoku obtížný sjezd. Pouštím kluky dopředu a oni kupodivu jedou. Já se o to také pokouším, ale je to jako na skluzavce. Napůl padám a bouchám se do nohy. Hned se mi jde hůř. Naštěstí se mi noha brzo rozpohybovala. Jeden ze soupeřů raději také neriskuje a krátký kousek vedeme kola společně. Za Lhotou u Skutče se nějak motám po zelené značce po lese. V dešti mne předjíždějí dva závodníci, ale jedou blbě. Oni si myslí, že pokračují stále po zelené, ale zapomněli přejít na červenou značku. Já se vymotávám na silnici a zjišťuji, že jsem poblíž povolené objížďky. Ta je dovolena kvůli rozvodněné říčce, kterou jsme měli brodit. Prý má nyní třiceti násobný průtok. Však už jsem si říkal, že zatímco tady pěkně blbneme na kolech, mohli jsme si pěkně zajezdit na vodě. Za tohoto stavu by šlo splouvat hodně řek. Nepamatuji si však, kde objížďka rozvodněného úseku začíná a tak ho začínám pro jistotu objíždět dříve. Po silnici se jede o něco lépe a tak lehce odpočívám. Do údolí řeky Krounky se ale stejně ještě jednou musím někdy podívat. Na trasu se opět napojuji v Kutříně. Zatím to docela jede. Pokračujeme dále podél říčky Krounky a objíždíme tábor Barandov. Za ním se zase sápeme nahoru k letišti, kde se při jízdě po louce kolem něj pěkně sprchujeme. Jiný příměr mne nenapadá. To jsem zvědav, jak jsem uchránil před vlhkostí své věci v podsedlové brašně. Musím také pochválit navigaci. Ta i v těch kritických mokrých podmínkách funguje bezvadně. Za letištěm projíždíme kolem lomu. Itinerář velí nějaký lom fotit. V nejvyšším bodě ho teda fotím. Je to ale jenom černá díra v zemi, která mne moc nezaujala. Co mne v současné době ale zajímá je, následující městečko Skuteč, kde má být pizzeria Pietro. Blíží se totiž už pátá hodina a já už pociťuji nejen hlad, ale i žízeň. Na svačinu nechci šahat, protože nevím, co mne čeká dál. Poroučím si teda šunkovou pizzu, dvě piva, kávu a nakonec somruji u jednoho kluka i cigáro. Fotka sice vypadá v pohodě, ale nohy mám zablácené obalené blátem. Kolo je obalené ještě víc. Přehazovačky ale fungují bezvadně. Příště si musím vzít s sebou alespoň kartáček na zuby. Kdybych si půjčil kýbl s vodou, mohl bych kolo trochu očistit. Jinak jsem svědkem příjezdu další party závodníků. Dohromady byli tři. Nejmladší ale hned po příjezdu začal nadávat jako špaček. Měl totiž na řidítkách chytré hodinky, které ztratil. Stály prý 4.000 Kč. Byl tak vzteklý, že jsem myslel, že dá do huby i mně. Naštěstí se tak nestalo. Poručili si pivo a pak přijela další skupinka závodníků. Ti byli klidnější a tak se zeptali, zda někdo neztratil hodinky. Jeden z nich je totiž našel. To bylo radosti na Starém Bělidle. To už jsem se chystal na odjezd. Za Skutčem vjíždíme do oblasti několika lomů a protože nevím, který z nich je správný, fotím jich hned několik za sebou. Jeden z nich byl i tento – lom Mikšov. Tady v té oblasti došlo k zajímavé situaci. Dojel jsem nějakého běžce. Nechtělo se mi věřit, že by startoval s námi a měl by v současné době naběhnuto kolem Sta kilometrů. Nicméně se stále motá kolem mne. Za chvíli projíždíme Skutíčko a pak Vrbatův Kostelec. Tam je také kontrolní fotografie. 

Proč nás pořadatel zavlekl sem ? Snad kvůli té růžici. Jsem tady ale dobře. Opět mne předběhl běžec. Zajíždím do lesa, kde běžcovi trochu ujíždím, ale předbíhá mne pro změnu holka se psem. Děs a hrůza. Potupa tak pokračuje. To se mi ale ještě zdá, že trochu jedu. Opak je asi pravdou. Dalším kontrolním bodem odkud se posílá SMS je Žumberk. K němu se stále nějak nemohu přiblížit. Projíždím vesničkou se zvláštním názvem Silnice a stoupám konečně na Žumberk. Tam dojídám zbytek pizzy, která mi byla zabalena s sebou. Bohatě jí zapíjím a jdu na zříceninu hradu. Dle Čépova hesla musím dojít až na nádvoří. Do schodů se mi ale moc nechce. Ono tam také nic není.v této době je ještě vidět, ale rychle se stmívá. Sjíždím z kopce a po silnici se napojuji k Pařeznému rybníku. Tady se dopouštím celkem osudové chyby. Trasa tady totiž tvoří takový pytel. Já přejíždím odbočku a dostávám se tak do protisměru. Šeří se a já si myslím, že jedu správně. Bohužel navigace špatný směr neukazuje. Trochu bloudím a trochu se vracím. Tlačím skoro potmě kolo do hrozného kopce k silnici. To mi začíná být podezřelé. Nicméně jedu dále. Ono mi také nic nezbývá. Zase trochu kufruji. Potkávám Luboše a ten mi říká, že jedu v protisměru. Nechce se mi tomu věřit, ale za chvíli se o tom přesvědčuji sám. Jenže místo toho, abych se obrátil a absolvoval ten ukrutný sešup dolů, přemýšlím, jak tuto zapeklitou situaci vyřešit. Rozhodně se nechci vzdát. Nakonec na to přicházím. Pojedu kousek v protisměru a napojím se na správný směr. Kolečko tak absolvuji celé a absolvuji ho tak jen jednou. Bohužel ale v protisměru. Jak jsem se rozhodl, tak jsem to i udělal. Potkávám ještě jednu dvojici kluků a upozorňuji je, že musí zabočit doprava. Prý o tom ví, ale hledají čelovky. Tak a už je skoro úplná tma a já se přesvědčuji o tom, že skutečně přichází jedna z těžších partií závodu. Nějak ale tomu vůbec nerozumím. V navigaci jsem přepnul na poslední třetí část dlouhou 150 kilometrů. Pomalu se tak dostávám pod polovinu tratě. Teoreticky by neměl být problém trasu zítra dojet.

Teď jedu ale k vodní nádrži Křižanovice 1. a podél ní šeredně klopýtám nocí tak dlouho, až padá moje odhodlání jet přes noc. Podél stezky je hromadu chat, ale všechny jsou obsazené nebo jsou příliš blízko těch obydlených. Prostě se tam neodvážím spát. Zkouším dvě, ale teprve ta třetí nad cestou mi ukazuje svojí přívětivou tvář. Malá verandička pro mé kolo a plošinka pod střechou, kde se mohu pohodlně natáhnout, aniž bych zmoknu. Dávám kolo pod střechu a trochu organizuju stoly a židličky. Když mám dost místa, nafukuji karimatku. Bohužel tak blbě, že se mi do rána úplně vyfoukla. Stejně jsem ale spal. Měl jsem úžasné štěstí. Sotva jsem si lehnul, přišla bouřka doprovázená silným deštěm. I tak ale usínám. Probouzí mne až mluvené slovo. To jdou kolem kolegové závodníci. Tito opozdilci mne tak odsouvají na chvost závodu. Nějak mi to ale vůbec nevadí. Já už jsem si prostě musel odpočinout. I tak jsem podle záznamu trasy najel 144 kilometrů za 13 hodin jízdy. Prolajdal jsem tudíž za den jen čtyři hodiny. Na první den je to poměrně dost.

Druhý den závodu Montes Ferrei Neděle 16.5.2021
Vstávám ještě za tmy ve 4 hodiny. Trochu snídám. Ze spacáčku se mi vůbec nechce, ale když už jsem vylezl, není zima tak hrozná. V pět už je vidět a to už mám já všechno uklizené a vyrážím na další cestu s jediným cílem. Nemám žádné pochybnosti, že bych dneska nedojel. Chybí mi méně kilometrů než včera a vyrážím přeci ještě o hodinu dřív. Jak to dopadlo? Přečtěte si to sami. Hned po pár stovkách metrů trasy bloudím a prodírám se marně roštím. Mokrou travou pak mířím po louce na cestu, kde tuším pokračování naší trasy. Do kopce tlačím. Je to příliš strmé. Následně se asi hodinu motám po trase, než mi dochází, že jsem nezapnul záznam trasy v mobilu. Sundavám ze zad batoh a dávám si telefon zase do kapsy. Zapínám záznam trasy. V telefonu stejně běží záznam Map Catch. Za chvíli jsem v Seči, což je další kontrolní SMS bod. Je sedm hodin ráno, takže je vše zavřeno, ale to mi ani tak nevadí. Fotím kostel na návsi, ale ten je tak nezajímavý, že ho tady ani neuveřejňuji. Trasa se začíná zase neuvěřitelně motat a já poznávám vápencový lom u Prachovic. Ano i tady jsme již jeli při Loudání. Je zajímavé, jak je ta naše zemička malá, že se trasy tak často kopírují. Projíždíme kolem Doubravy a já si znova opakuji, že jsme se měli vykašlat na MTB závody a pěší čundr a jet na vodu. I tady je vody v korytě řeky dost a dost. Projíždím Hedviččino údolí a odbočuji nahoru do kopce kolem nádherného vodopádu. Poté tlačím kolo údolím nahoru a vychutnávám si pohledy na kameny porostlé zeleným mechem. Tady už je koryto hodně kamenité, ale dole Doubrava. Ta by byla úžasná v kajáčku. Nahoře vyjíždím na silnici a po ní se blížím ke hradu Lichnice. Od něj to mám do cíle už jenom 100 kilometrů. Pomalu se loučím s tím, že dojedu do čtyřech hodin odpoledne, ale dneska to určitě dám. Za Lichnicí je po pěti kilometrech ve Žlebských Chcalovicích pivovar Kutílek. Těším se na jeho návštěvu. Je tam i kontrolní bod, možnost koupě piva a jídla. Pomalu se blíží desátá hodina a já začínám mít nejen hlad, ale i žízeň. Přivítání v pivovaře není zrovna milé. Paní na mne hned vyštěkla, kde že mám roušku. Tu se mi teda nasazovat nechce. K jídlu toho také moc nemají. Gulášovou polévku a klobásu. Dávám si hned dvě piva a pak polévku i klobásu. Ve výhledu žádné další jídlo není. Mám ale ještě v batohu nějakou svačinu. Během jídla na mne přichází VELKÁ potřeba. Ptám se po toaletě. Prý je zavřená. Nakonec, když viděli bezvýchodnost situace, všude okolo byly baráky, pustili mne na záchod. No alespoň jsem si pak umyl své špekounské ruce. Dojídám, platím útratu a pokračuji v cestě. Zřícenina hradu Lichnice s vestavěnou rozhlednou. Co myslíte ? Lezl jsem na ní ?

Pivovar Kutílek – pokud zavítám do těchto končin, asi ho už nenavštívím. Lehce se dotýkám městečka Třemošnice a poté následuje úsek, který mne teda nadzvednul ze sedla. Projíždím opět Hedvikov a najednou zjišťuji, že jsem opět mimo trasu. Vracím se a zjišťuji, že pořadatel si z nás udělal pěknou srandu. Čekají na nás totiž schody. Ano opravdu schody. Není jich málo a já jsem už při pohledu na ně zničen. Nejhorší je, že se kolo opravdu musí nést a nedá se přes schody tlačit. To ale není ještě všechno na vrcholu se značka zatáčí doleva a celý úsek pokračuje dále do kopce. Nějak jsem ztratil chuť a sílu a kolo do kopce tlačím. Teď už na mne čeká jen Pařížovská přehrada. Pokud prý zazvoníme na hrázného, rád nás provede po přehradě. Jen kdyby bylo trochu více času. Poté přijíždím k Sečské přehradě a těším se na hrad Oheb. Tam je také další kontrolní bod. Já ale marně přemýšlím, kde vlastně hrad Oheb je. Nakonec mi to nedá a dívám se do navigace. No jasně. Ční se nad Sečskou přehradou. Už budu za chvíli na hrázi. Na to se musím posilnit. V jednom z mnoha stánků na břehu si kupuji kofolu a párek v rohlíku. Kdybych býval věděl, jak dlouho to té slečně bude trvat, tak jsem se na párek vybodnul. Po objednávce jsem jí už ale nechtěl rušit. Další půlhodinové zdržení. Konečně na vyhlídce.

Mylně jsem předpokládal, že tam normálně dojedu, ale bylo to nošení po kamenech. Ani parkoviště pro auta tam nebylo. No prostě turistické výletní místo. Ale nádherné. Trochu jsem se tam kochal. V létě tady budou mraky turistů. Podle itineráře nás čeká těžší singl trail po břehu přehrady. Pravda, byl trochu s kořeny, ale celkem se dal jet. Stále doufám, že dojedu do setmění. Čeká mne už jen 60 kilometrů a jsou tři hodiny odpoledne. Občas sice v kořenech slezu, ale jinak se na celopéru jede dobře. Zadní stavba odpruží nejhorší nárazy. Jenže se trochu odkláním od řeky a vjíždím na obrovskou plochu, kde se těžilo dřevo. Někde se dá jet přes větve, ale většinou nikoliv. Někde jsou hluboké koleje plné vody a bláta, ale nejhorší úsek na mne teprve čeká. Tady jsem také ztratil nejvíce času, který mi později chyběl. Značka uhýbá doleva nahoru, ale navigace stále ukazuje podle řeky, kde není žádná cesta.Jet se nedá a tak tlačím. Občas se vyskytne na břehu říčky Doubravy skalka, kterou musím přelézt a pak i další peklo v podobě bláta a kolejí hlubokých přes půl metru. Tahle hrůza byla dlouhá snad jen kilometr, ale vzal mi hodně sil. Ještě štěstí, že mám již nandané goretexové ponožky a tak jsou nohy alespoň trochu v suchu. Konečně se dostávám k mostu přes řeku, kde pokračuje už normální cesta. Nicméně cesta nahoru a zpět dolů k Doubravě stále pokračuje. Dostávám se do vesničky Spálavy na 220 kilometru. Tady je prý těžší sjezd a hned výjezd. Copak sjezd, ten byl úplně v pohodě. Na trati už byly těžší sjezdy. Prudší a hlavně blátivější. No a ten výjezd jsem stejně tlačil. Podmočenou loukou vyjet nahoru je nad mé síly. Nicméně teď svítí sluníčko a je zase nádherně. Cíl se opravdu pomalu, pomaloučku blíží. Dnes dojedu. Na 230 kilometru jsou ve sjezdu polomy. Přenáším a jedu dál. Přijíždím do Horního Bradla. Z něj je výjezd po lesní cestě plné kluzkých balvanů. Jízdu nedávám. Už je šero a cesta se také blbě vybírá. Raději odevzdaně tlačím. Dojezd posouvám na půlnoc.

Jenže jsem se spletl. Přijíždím do vesničky Hluboká. Tady mi najednou zapípala navigace a rozsvítil se na ní nápis SLABÁ BATERIE. Ráno jsem je vyměňoval a vydržely mi jen půl dne. Nejraději bych do toho kopnul. Nejdříve jsem pln odhodlání sehnat si ve vsi baterie. Zkouším to jednou, ale dostávám jen obyčejné a nikoliv alkalické. Ty by dlouho nevydržely. Zapínám telefon a volá mi organizátor. Kde prý jsem. Má o mne starost. Tu by mít nemusel, kdyby nebyla trať tak extrémně těžká. Říká mi, že v další vesnici je jeden účastník, ale ten mi dá baterie až zítra. Jemně mží a já se koukám na předpověď počasí. Celou noc má trochu pršet a ráno také. Prdím na to. Volám organizátorovi, že vzdávám. Do cíle mám po silnici 12 kilometrů a po trase třicet. To mi dodalo. Jsem docela rozhozený. Tak těžký závod jsem nečekal. Jsem poslední účastník na trati. Definitivně končím. Moje powerbanka už je také vyfluslá a stejně bych na mobil nedojel. Jedu v dešti do Trhové Kamenice, kde hledám nějakou uzavřenou čekárnu. Na náměstí sice jedna je, ale ta nevyhovuje. Ráno tady bude plno lidí. Jedu kousek na Hlinsko, kde objevuji nejen čekárnu, ale i rozkládací křeslo v ní. Hned si stelu a usínám posilujícím spánkem.  

Dojezd do Hlinska a odjezd domů Pondělí 17.5.2021
Ráno se budím na kanapi v šest hodin ráno. Snadno balím a ani nelituji toho, že jsem vzdal. Koukám, že vlak z Hlinska směrem na Strakonice jede v osm hodin a pak hned v devět. Před sedmou hodinou vyrážím a za chvíli jsem v Hlinsku. Cestou potkávám nějaké auto, které na mne troubí. Nevím, co se děje a pro jistotu zastavuji. Super. Troubil na mne ředitel závodu Ondra Semerád. Staví mne a předává mi tašku s oblečením. Ptám se ho, kde si mohu opláchnout kolo. Posílá mne k myčce. Super. Za chvíli je kolo jako nové. Jedu na nádraží. Tam si kupuji lístek a sonduji, zda mne vezme autobusák, který jede z Hlinska v 8 hodin. Prý je to velmi pravděpodobné. Super. Mám hlad a koupil bych si něco v krámě k jídlu, ale nechce se mi odjíždět. Tolik času zase nemám.

Nejenže mne autobusák vzal, ale tak ochotného člověka jsem snad ještě nepotkal. Dokonce pomáhal jedné paní i s kočárkem. Cesta domů pak ze Ždírce probíhá celkem v pohodě. Jen v Jihlavě jsem se zase musel rozčílit. Měl jsem na přestup jen asi pět minut. Než jsem se vyhrabal ze vlaku, tak to chvilku trvalo. Koukám, na který vlak mám přestoupit a žádný v blízkém okolí nevidím. Nasedám tedy na kolo, abych vše urychlil a jedu k nejbližšímu, ale přesto vzdálenému vlaku. Z dálky slyším ale volání. Na nádraží se na kole nejezdí. Jen odtuším, že bych jinak nestihnul vlak. To už jsem u něj. Popojíždím až ke dveřím do vagónu a už na mne ten kretén volá znova, abych slezl. Konečně nastupuji a vlak se hned rozjíždí. Kdybych neměl kolo, tak by mi vlak ujel. Před Budějovicemi mi volá Honza Lička. Přiznává, že závod asi po sto kilometrech vzdal a zdál se mu také dost těžký. Divil se, jak daleko jsem dojel. Jak tak kecáme, tak vlak dojel na nějakou zastávku a tady stojí. Za chvíli přichází průvodčí a říká, že jsme na konečné. Naštěstí. Jinak bychom kecali snad až do Prahy. Zmeškal jsem tak vlak do Strakonic, ale to nevadí. Na téhle trati jezdí vlaky každou chvíli. Naštěstí. Na trati je opět výluka do Protivína, ale to také nevadí, protože řidič je kupodivu také ochotný a nenamítá nic, když nakládám kolo. Za chvíli jsem doma, ale jsem tak unaven, že odpoledne nic nedělám a večer koukám jen na TV. .

autor: Vít Čenda Čenovský