Bikefestival a Lago di Garda 2011
Účast v Rocky Mountain Bike Marathonu Garda Trentino byla jen záminkou k návštěvě jednoho z prý nejhezčích míst k bikování v Evropě – jezera Lago di Garda. Jeho hladina leží v nadmořské výšce 65 metrů nad mořem, zatímco vrcholky hor, které jezero obklopují, přesahují i dva tisíce metrů! Proto je tato oblast skutečnou mekkou mountainbikingu, a to především v Německu, odkud se sláva místních terénů šířila dále. Užili jsme si tu čtyři dny plné bikování a sám za sebe přiznám, že domů semi z téhle pohádky ani moc nechtělo 
My (Dušan Pargač, Honza Kučera, Michal Chmel, Lubomír Chmel a já) jsme do Itálie vyrazili ve středu večer. Jeli jsme nepřehlédnutelným transitem s polepy Oakley, do něhož jsme bez potíží naložili pět kol, pět lidí, jejich bagáž, proviant a další nezbytné záležitosti. Kuča se nás sice před nastartováním zeptal, jestli chceme jet rychle a nebo na spotřebu, ale pokud znamená jízda rychlostí 160 km/hod, že jede na spotřebu, tak nechci ani vidět, co u něj znamená jet rychle ))
Na břeh Lago di Garda jsme do městečka Riva del Garda, centra celého festivalu, dorazili díky Honzově svižné jízdě už po šesté ranní. V sedm otvírala první benzínka, takže ze stavu klížících se očí nás probralo až první skutečné italské espresso. Počasí vypadalo velice dobře – sice chladno, ale svítilo sluníčko. Než jsme se ale stihli obléct, obloha se zatáhla, což nás ale ani na minutu neodradilo od cíle vydat se trailem z Rivy na Pragesinu a dále na Passo Nota a vyhlášené Tremalzo.
Stará cesta Strada del Ponale z Riva del Garda do vesničky Pragesina je skutečným skvostem (viz video na youtube). Přesně tady vznikají všechny ty reklamní fotky lákající na bikování v oblasti Gardy. Cestička, která vznikla v půlce 19. století a až od roku 1992 byla nahrazena tunelem propojujícím Rivu del Garda a údolí Ledra, je zařízlá ve východním svahu hory Monte Oro nad jezerem a klikatí.
Později jsme se naplnili na úzkou asfaltovou cestu do Pragesiny a to už nám začíná zlehka poprchat. Naštěstí nic hrozného, takže pokračujeme dále a navzdory zvyšující se intenzitě deště nijak neubíráme ze svých cílů. Teprve až na Passo Nota padá rozhodnutí sjet k Lago di Ledro hned, nikoliv přes Tremalzo, protože už jsme solidně vymrzlí.
Sjezd k Ledru by se dal určitě vybrat i lepší, ale zvolili jsme cestu, kterou nikdo z nás zatím neznal. A bylo to paráda! Až do chvíle, kdy jsme dohrčeli k asi dvoumetrové díře a za přihlížení vyděšených německých turistů před ní tak tak zastavili. Co naplat, vrátit se zpátky nahoru se nám nechtělo, a tak jsme si kola předali po pionýrsku pomocí živého řetězu a pokračovali dále. Zbytek sjezdu už byl naštěstí jetelný.
V pátek se obvykle před závody jen zlehka rozjíždím, ale tady mi bylo líto strávit den nicneděláním. Naším cílem byla Santa Barbara, kopec nad Arcem, na který jsme se pod vedením Dušana snažili dostat jednou z alternativních cest. Bohužel italské značení nepatří k nejlepším a značení KČT nesahá bohužel ani po kotníky, takže jsme lehce zakufrovali. To by ani tolik nevadilo, kdyby zrovna nepřišla brutální přeháňka. Opět jsme tedy jízdu zkrátili a vrátili se zpět do Torbole, kde jsme měli u hotelu přistavené auto.
V sobotu 1. května vstávám už v šest hodin. Start maratónu je totiž v osm. O tom, jak jsem viděl samotný závod, jste už možná četli v článku Rocky Mountain Bike Marathon Garda 2011, takže se nebudu opakovat. Po závodě jsem si dal sprchu a vydal jsem se zpět do Rivy, kde jsem si půjčil pár testovacích kol. Hodně mě zajímaly devětadvacítky, protože při mé výšce a délce nohou si myslím, že by pro mě mohly být přínosem. Perfektní byl třeba prvňák od Scottu za asi pět a půl tisíce Euro, ten se ve sjezdech choval dokonce lépe než rovněž 29“ celopéro od Nineru…
Neděle byla posledním dnem, kdy jsme si mohli naplno zabajkovat. Zamířili jsme tedy znovu na Santa Barbaru, tentokrát stoupáním z maratónu. Úvod vedl po asfaltu, v půlce jsme ale už najeli na typickou šotolinku, po které jsme na prostředek v poklidu stoupali vzhůru. Nabízely se nám krásné výhledy na okolní kopce, města v údolí (o dobrých 1000 metrů níž!) i jezero Lago di Garda. Navíc se do nás pěkně opíralo i sluníčko, takže paráda.
Ze Santa Barbary jsme se pokusili objet malý okruh značený v mapě, ale opět jsme narazili na „kvalitu“ italského značení a vrátili se předčasně zpět. Pak už nám pro změnu nezbýval čas a tak jsme se vydali dlouhým sjezdem po asfaltu do Arca. Odpoledne nás totiž čekala menší ferrata.
Průvodcem nám na ní byl Miloš z Garda Outdoor, u nichž jsme kromě jedné noci celý pobyt bydleli (vřele doporučujeme – velké apartmány za levný peníz!). I tento alternativní program jsme si náležitě užili a ačkoliv kolo máme rádi, byli jsme spokojení, že můžeme vyzkoušet i něco jiného a nového. Díky této zkušenosti jsem se utvrdil v tom, že Lago di Garda je ideálním místem na dovolenou a i když už člověka kolo omrzí, vždycky si může najít další program, který není o nic horší…
V pondělí už jsme toho moc nestihli. Já jsem se hodinku vyjel na kole, Pargy si byl zaběhat a kluci chodili po nákupech. A v pravé poledne už jsme seděli v autě směr Česká republika. Cesta domů utekla jako voda, Kuča jel zase na spotřebu a z Brna mám pocit i rychle, protože to jsem se už chvílemi solidně bál
Na bikefestivalu jsem byl poprvé vloni, to ale bylo hodně uspěchané. Mnohem příjemnější je to takhle na pohodu, jako jsme to měli tentokrát. Tak už se těším na příští rok!
