Megavalanche – Alpe d´Huez
Po 6. místě na světovém poháru ve fourcrosse v kanadském Mont Saint Anne, jsem se doma ani neohřál a po 5 hodinách strávených přebalováním a praním věcí, jsem skočil do auta a vydal se směr francouzské středisko Alpe d´Huez, kde se konal největší sjezdový enduro závod – Megavalanche. Kapacita zájemců o tuto netradiční podívanou je stanovena na 2000 lidí, což samo o sobě nahání strach. V čem ale tento závod přečnívá ostatní je fakt, že ve finále startuje 350 lidí najednou a jedou závod z kopce dolů o délce několika kilometrů a dosahuje se časů okolo 40-50 minut.
Byla to moje vůbec první zkušenost s tímto typem závodů a tak jsem ani pořádně nevěděl co očekávat. Naivně jsem si zkoukl pár videí a myslel si, že jsem připraven. Opak byl však pravdou. Jsem závodník ve fourcrosse, kde se sprintuje a skáče na neodpruženém kole, vše trvá 1 minutu a tak mi 50ti minutový sjezd dal opravdu velkou lekci. Tolik výjezdů do kopce a šlapání po rovině na freeridovém kole s integrálkou a chráničema jsem fakt nečekal a to bylo to, co mě odrovnalo nejvíce.
Kvalifikační jízdy se jely v rozjížďkách po 200 závodnících najednou a jen 35 nejrychlejších postupovalo do nedělního hlavního závodu. Ve své jízdě jsem nakonec dojel na 6. místě, což znamenalo druhou startovní lajnu do závodu. Už před sedmou hodinou ranní jsme museli být nastoupení nahoře na kopci Pic Blanc v nadmořské výšce 3300m, kde byl na sněhu/ledu start. Teplota byla snad kolem nuly a tak dvouhodinové čekání nebylo nejpříjemnější. Naštěstí se ale trochu oteplilo a led na pár místech povolil, ale i tak to pekelně klouzalo.Devátá hodina odbila, zvedla se startovní páska a 350 závodníků se pustilo jako hladový psi na trať. Tento neskutečný chumel byl opravdu velký zážitek. Zprava do vás naráží jeden jezdec, zleva někdo jiný, ze zadu slyšíte hukot dalších a před vámi zase někdo padá, ale brzdit se dá velmi těžce. Po asi 2-3 minutách se situace trochu uklidňuje, což znamená, že se pohybujete „jen“ mezi 20-30 závodníky a nikdo se nechce vzdát své pozice. Po přejezdu ledové plotny a šlapavého úseku následuje dlouhý singletrack, kde moc předjíždět nejde a každý jede, seč mu síly stačí. Následuje několik kratších výjezdů, které se mi stávají osudnými, a lehce se ve startovním poli propadám. Přece jen jsem sprinter a bez sjezdového tréninku a najíždění kilometrů se ostatním jen stěží konkuruje. Nakonec do cíle dorážím na 60. místě, což považuju za menší zklamání, ale zase na druhou stranu jsem rád, že jsem si to vyzkoušel a celých 52 minut sjel bez větších problému a hlavně bez zastavení. Ono totiž brzdit z kopce a dostávat celou dobu rány do rukou, k tomu šlapat do kopců, jet po ledu, sněhu, prachu, kořenech, kamenových polích, skálách a už ani nevím po čem všem, není zrovna procházka růžovou zahradou a nejednoho závodníka tako kombinace poslala k zemi.Nezbývá jen dodat, že smekám před vítězi, protože tento typ závodu vyžaduje opravdu fyzické i technické dispozice a rozhodně je to zatím to nejnáročnější, co jsem vyzkoušel!
Kamil Tatarkovič
