Merida Bike Vysočina – Maraton 2011
Pátý díl letošního Českého poháru XCM se jel v rámci programu Merida Bike Vysočina v Novém Městě na Moravě. Maraton pro širokou veřejnost se povedlo vklínit do nabitého programu světového poháru XCO, což ovlivnilo startovní rošt nabitý českými i zahraničními maratonci. Pro účastníky pohárového maratonu připravili pořadatelé osmdesátikilometrovou trať. Závodilo se na dvou okruzích, které se prolínaly jen částečně, a celkové převýšení závodu činilo 2150 metrů.
Ráno je zamračené a při rozjíždění jsem si všiml, že v dálce hustě prší. Bylo jasné, jak toto dopadne, a taky že ano: pár minut před startem začalo hustě pršet. V tu ránu jakoby se ochladilo o aspoň deset stupňů a na startu jsem se klepal jako osika. Hned po startovním výstřelu se rozjelo ostré tempo, které se mi zpočátku dařilo akceptovat, ale následně jsem si raději zacouval.
Už tady v úvodu se startovní pole nadělilo na menší či větší skupinky. Ve skupinách se pokračovalo i dále, a to poměrně rychlým tempem. My jsme se s Kubou Sedlářem pokusili skupinu rozdělit v technice a ve sjezdech, ale nadupaní borci nás pak vždycky sjeli na rovinách nebo v kopcích. Jezdilo se hodně po širokých cestách a bohužel se žádná velká stoupání nekonala, všechno se dalo jet na velkou. Být tam větší kopec, asi bychom byli v pokusu odjet ze skupiny o něco úspěšnější.
Do druhého okruhu jsme již najížděli v menší skupince asi šesti až osmi lidí. Sjezdy jsem si užíval a měl jsem v nich jistotu. A to dokonce natolik, že mě už nebavilo se vléct za jedním pomalejším bikerem a řekl jsem si, že ho objedu vedlejší stopou. Ta se ale ukázala být ne tolik ideální. Zarazil jsem se o nějaký kořen a tvrdě dopad na levý bok. Chvíli jsem se vzpamatovával, nemohl jsem vstát jak mě bolelo pravé stehno… Když jsem se konečně postavil na nohy, srovnal jsem řidítka, že pojedu dál, ale všiml jsem si ucházejícího bezdušáku. Asi se malinko vyzul z patek a jak se tam dostala špína, tak netěsnil. S pomalým defektem jsem dojel do nejbližší vesnice, kde jsem na asfaltu dal do předního kola duši. Chvíli jsem uvažoval, že to tady i zapíchl, protože noha mě bolela tak, že jsem nemohl vůbec šlapat. Nakonec jsem se ale rozmyslel a do cíle tak nějak krokem doputoval.
Měl jsem pocit, že už na trati nikdo nemůže být jak jsem jel pomalu! Jako jednonohej jsem byl klasifikován na 65. místě, takhle hluboko už jsem dlouho nebyl! Žádná z holek mě ale kupodivu nepředjela…
V pohárových závodech mám smůlu. Buď to nejede a nebo to jede, ale něco se stane. Snad bude v dalších závodech lépe, sezóna ještě nekončí…
Tomáš Gladiš
