Südtirol Dolomiti Superbike 2011
Po dvou letech jsem tento víkend znovu zamířil do italských Dolomit k údajně nejtěžšímu maratonu, který se tu jezdí: Südtirol Dolomiti Superbike. Na tradiční trase, která se letos jela ve stejném směru jako při mé první účasti, se dříve jezdil i světový pohár a jednou se zde konalo i mistrovství světa. Zažít atmosféru podniku, v němž startuje kolem čtyř tisíc lidí ze 26 zemí světa, se mnou jel i Franta a potrénovat do vysoké nadmořské výšky s námi vyrazil i Lukáš Frýba, který nám zároveň zajišťoval servis na trati v den závodu.
Start závodu byl poměrně brzy – již v půl osmé, což pro nás znamenalo vstávat v pět, abychom se stihli nasnídat, připravt a dojet na start. Bydleli jsme totiž na rakouské straně hranice, 35 kilometrů od Villabassy, kde Südtirol Dolomiti Superbike startuje. Startovní čísla jsme měli do prvního bloku, tedy alespoň jsme si to mysleli – ve finále jsme startovali pět minut po elitních kategoriích mužů a žen.
První dvanáctikilometrový kopec se mi jel tragicky. Buď na mě až třetí den dolehla ta vysoká nadmořská výška (bydleli jsme ve 1450 metrech nad mořem a start byl v 1145) a nebo mi neudělalo dobře to brzké vstávání. Moc dobře se mi nejelo ani do druhého kopce na Piazza San Silvestro do 1800 metrů a rozjíždět jsem se začal až ve stoupání na jeden z nejvyšších vrcholů závodu Helm. V tomto kopci jsme během 10 km nastoupali bezmála 1000 výškových metrů a vyšplhali se do více než 2000 metrů nad mořem!
V rychlém šotolinovém sjezdu mě na rozdíl od předloňska nikdo nepředjíždí, asi jsem se naučil na etapáku v Beskydách jezdit z kopce 
Pokračujeme s Frantou stále spolu, zvolili jsme si tvou taktiku a držíme se jí i následujících 30 kilometrů pod závěrečné stoupání na Prato Piazza. Pod ním mi bohužel úplně došlo pití a i když jsem se snažil maximálně zavodnit na každé z následujících občerstvovacích stanic, stejně už to nebylo ono.
Poslední kopec závodu, který měřil od Lago di Lendro na vrchol Prato Piazza rovných deset kilometrů, jsme jeli s Frantou každý za své. Bylo mi vedro a sil už nebylo na rozdávání, ale přesto jsem se ještě o pár pozic posunul. Z nás dvou jsem vyjel na vrchol jako první, i sjezd jsem si užíval. Přestože si myslím, že úplně pomalu jsem nejel, v rovinatějším dojezdu mě asi kilometr před cílem Franta s nějakým Italem (patrně) dojeli a tak se spurtovalo. Ital pošetřil nejvíce sil, za ním 54. Franta a 55. já. V kategorii nám to s Frantou vyneslo 7. a 8. místo.
Přestože z výsledku jsem malinko zklamaný, závod jsem se snažil si maximálně užít. Je to úplně jiná liga než české závody – zabezpečením, zázemím, lokalitou, … zkrátka vším! Südtirol Dolomiti Superbike je zatím nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval a doufám, že se mi povede se sem příští rok nebo některý další vrátit znovu!
Tomáš Gladiš
Foto: Lukáš Frýba
