Rocky Mountain BIKE Marathon Garda 2011
Stejně jako v loňském roce jsem i letos zamířil na přelomu dubna a května do Itálie na bikefestival k jezeru Lago di Garda. O tom s kým jsem tady byl a kde jsme od čtvrtka do pondělí jezdili se rozepíšu později, protože by byla škoda to vše vměstnat do jednoho článku. Teď tedy pár slov k sobotnímu Rocky Mountain Bike Marathonu Garda Trentino, který měl i tentokrát velice kvalitní obsazení na všech tratích. A hlavně tratě jsou tady hodně kvalitní, protože ta nejtěžší má na 105 kilometrech hned 3600 metrů převýšení!
Nejdelší trať jsem ale ke startu nezvolil, na to si na konci dubna ještě nevěřím. Vloni jsem tu objel kratší Ronda Grande (87 km/2700 m) a pěkně jsem se vyšil, takže letos jsem byl od začátku rozhodnutý, že ještě o stupínek slevím ze svých nároků a pojedu Ronda Piccola s parametry 53 km a 1700 metrů převýšení. Trochu jsem uvažoval, že kdyby se mi jelo extra dobře, zkusil bych i delší – výhoda tohoto maratónu je v tom, že délku závodu si můžete zvolit až na trati. My jsme ale ve čtvrtek i v pátek docela solidně zabajkovali, takže nohy mě bolely už tak, a zůstalo tedy u plánu jet Ronda Piccola.
Na start jsem tentokrát bohužel nedostal startovní číslo do prvního startovního bloku jako předchozí rok. A netušil jsem, jaká to byla chyba! Startovali jsme totiž 15 minut po první vlně a přesto jsme její chvost dojeli hned v úvodu prvního stoupání! A ti lidi tam šli pěšky! A navíc ucpali celou cestu, takže předjíždět se dalo jen s velikými obtížemi. Bohužel.
Úvodní stoupání je pro všechny trasy stejné a míří na 1145 metrů vysoký kopec, na který se vyjede po 15 km stoupání. Vzhledem k tomu, že hladina Lago di Garda je v 65 metrech nad mořem, tak jen v prvním kopci závodu jsme nastoupali přes 1000 metrů! Prvních 20 kilometrů jsem jel hodinu a čtvrt, střídaly se všemožné povrchy od asfaltu přes kostky až po lesní pěšinky. V noci pršelo a když jsem se rozhlížel kolem sebe, bylo vidět, že ve vyšších polohách byl čerstvý poprašek sněhu…
Po dlouhém stoupání následoval podobně dlouhý sjezd. A v něm jsem se podruhé nestačil divit…závodníci totiž chodili pěšky i z kopce! A to už jsem si myslel, že jsem dojel mezi relativně zkušené a trénované cyklisty. Řekl jsem si, že z kopce prostě pěšky nepůjdu ani náhodou, a pustil to. Kličkování mezi kluzkými kameny a lidmi vlekoucími své biky bylo občas „o hubu“ a přestože nejsem kdovíjaký technik, zvládal jsem to naštěstí lépe než ti kolem 
Technický sjezd byl střídán s rychlým sjezdem po šotolině, kde pár lidí měnilo duše, a na závěr rozbitým sjezdem po šutrech velikosti hlavy. Tady někde se mi povedlo vylomit drát na zadním kole – zpočátku jsem trnul, jestli to není pomalý defekt, ale naštěstí mi ještě 31 drátů zbylo
Po dlouhém sjezdu následoval ještě jeden kratší výjezd a rozbitý sjezd, kde už byl totální špunt a musel jsem z kola i já. Docela by mě zajímalo, proč ti lidi závod jedou, když pak chodí pěšky z kopce i do kopce. Příští rok se prostě musím za každou cenu dostat do první vlny, i kdybych je měl přemlouvat hodinu v kuse, to je jednoznačné poučení.
Závod vyhrál Švýcar Alexandre Moos, který ještě vloni jezdil v profesionálním silničním kontinentálním týmu BMC, dnes je profesionálem v bikovém týmu stejné značky. Na druhém místě skončil Rakušan Daniel Geismayr a třetí Ital Nicholas Pettina. Já dojel sice jako druhý nejlepší Čech, ale až na 61. místě a s hrozivou ztrátou, s čímž samozřejmě spokojený nejsem. Do jisté míry je tento výsledek ovlivněn startem ze druhé vlny a zbytečnými ztrátami, ale na to se vymlouvat nechci. Na tohle teď prostě mám a na víc zatím ne. Přestože dlouhá nemoc z přelomu února a března je už dlouho za mnou, chce to ještě čas a hodně trénovat.
Další článek z bikování na Gardě tu bude coby dup!
Fotogalerii s výběrem toho nejlepšího z Rocky Mountain BIKE Marathonu Garda Trentino 2011 najdete ZDE.
Tomáš Gladiš
