Loňská miss cyklistiky pokračuje ve Švýcarsku
Jako jedné z mála českých cyklistek se jí letos podařilo získat zahraniční angažmá. Sparťanka z Rokycan Katarína Hranaiová letos oblékala bílý dres švýcarského ženského týmu Bike-import.ch. Přestože se jí závodní sezóna kvůli zdravotním problémům nepovedla podle představ, premiérové závodění v zahraničí ji přineslo řadu nových zkušeností a díky tomu také vetší chuť trénovat a stanovovat si vyšší cíle.
Kataríno, co ti opravdu přineslo tvé první zahraniční angažmá?
Především možnost jet výrazně lepší závody. Byla to nejprve kvalitní kritéria, jednorázovky a pak i etapové závody. Zezačátku sezóny jsme jezdili hlavně pěkně obsazené závody německého poháru, kde bylo hodně lidí na startu. To bylo super. Jelikož byl generální sponzor týmu Švýcar, měli jsme jako hlavní prioritu také švýcarské závody. Především tu ale ve srovnání s Českou republikou mluvíme o pěkně obsazených závodech žen, což je ten podstatný rozdíl.
Kde se vlastně vzala ta možnost závodit právě ve Švýcarsku?
To je zásluha a velká píle manažera Michala Frantíka, se kterým spolupracuji. Hodně nám také přálo štěstí, protože jsme původně s týmem byli domluveni jen na kratší dubnovou zkoušku, jelikož od května měla nastoupit americká závodnice, která si to ale rozmyslela, a tak přišla finální nabídka, že mohu zůstat. Se sponzorem měl tým domluveno deset holek, a já tím pádem byla ta desátá.
Jak jste v týmu jako ženy fungovaly a spolupracovaly?
Právě ta spolupráce v týmu pro mě byla, mimo kvalitních závodů, poměrně velká novinka. Výkonnostně jsem byla asi v půlce. Před závodem jsme si všechny sedly, domluvily se, na koho se pojede, jak to bude vypadat a co by kdo měl dělat. Od toho se vše odvíjelo. Když byl výsledek, byla spokojenost celého týmu, když nebyl a měl být, tak se zase zhodnotilo, proč to tak dopadlo a co bylo špatně. Závody jsme rozebíraly před i po závodě a to pro mě byl velký přínos.
Co rivalita? Jaká jste byly parta?
Byla jsem prakticky jediná cizinka, resp. tam bylo sedm Švýcarek, jedna Rakušanka, jedna Němka a já, takže jsem byla jediná německy nemluvící. Dlouhou dobu jsem se učila angličtinu a francouzštinu, ale když jsem se dozvěděla o němčině, tak jsem ji prostě dřela. Naštěstí jsem tam měla i dost času na sebe, tak se to dalo zvládnout. Některá děvčata ale uměla anglicky i francouzsky, takže jsem si pěkně procvičila všechny jazyky. I tak to bylo super, všechny holky byly vstřícné, neměla jsem problém s jedinou.
Jak vypadal tvůj závodní program?
Ten se mi strašně líbil. Už od dubna jsem měla kalendář závodů, takže jsem přesně věděla, co jedu s týmem a do toho jsem si naplánovala závody v Česku. Díky tomu jsem také mohla bez problémů jezdit domů. To byla strašná výhoda. Vycházelo to většinou tak, že jsem byla dva tři týdny ve Švýcarsku a týden tady.
Nakolik to byla vydařená sezóna?
Začátek se mi povedl – konec března a duben, kdy jsem začala v Bike importu, jsem se svojí výkonností byla hodně spokojená, ale pak jsem na tři týdny onemocněla a musela začít doslova od nuly. Když už to zase začalo jít, byl konec sezóny
Dá se tedy říci, že by se něco vyloženě povedlo?
Spíš než výsledky bych vyzdvihla technické a výkonnostní zlepšení. Byla to sezóna, ve které jsem se dostala do konfrontace s českou a zahraniční cyklistikou. Velký rozdíl jsem viděla třeba na etapovém závodě Tour de l´Ardeche ve Francii, který jsem loni nedokončila a letos jsem cítila, jak se mi jede dobře a pohybovala se okolo třetí desítky.
Jak bychom se podívali na česká mistrovství?
Přistupovala jsem k nim reálně. Jelikož to bylo chvíli po tom, co jsem se po třech týdnech zvedla z postele, tak ambice na výsledek jsem ani neměla, což se také hned potvrdilo. Spokojená jsem jen se zářijovou časovkou dvojic, kde rychlejší byly jen holky z Dukly.
Ve Švýcarsku pokračuješ, ale dochází ke změnám, že?
Bike-import fungoval třetí rok, jako tým měl teď nejlepší výsledky, což mě těší, že jsem se na tom mohla podílet. Z hlediska počtu vítězství jsme získaly třicet pódiových umístění a pětadvacet vítězství. V červenci jsme probírali, že mohu setrvat i další sezónu jako kmenová závodnice, ale dva týdny na to všem závodnicím přišel mail od majitele – generálního sponzora, že do další sezóny ženskou cyklistiku podporovat nebude, čímže ten tým prakticky pohřbil. Hodně mě to mrzelo, protože už jsem začala plánovat a těšit se. Byla jsem ráda, že znám to prostředí, holky, závody a najednou to padlo. To rozhodnutí navíc přišlo v době, kdy s tím už většina holek počítala a je těžké si najít něco nového. Ihned jsem informoval Michala Frantíka, že se bude shánět znovu. Věděla jsem, že mám podporu ve Spartě, ale ta mě nedokáže dostat na ty vyloženě ženské závody, které jsem díky Bike-importu mohla jezdit. Ve Švýcarsku je ještě jeden ženský tým – Bigla, který se však zaměřuje na juniorky a U23, ale naštěstí se nám podařilo se domluvit.
Jak by se tedy nadcházející sezóna měla lišit od té předchozí?
Vlastně by si měla být hodně podobná. Už jen proto, že sportovní ředitel Bike-importu přešel právě do týmu Bigla. Ačkoli měl několik dalších nabídek, rozhodl se pro ženskou cyklistiku a začal sestavovat kalendář. Bude se snažit dostat nás na většinu závodů, které jsme už jely, takže počítám, že se to z poloviny bude shodovat.
Co vůbec sama očekáváš a jaké máš cíle?
S holkami z Bigly se seznámím na soustředění v únoru. Chtěla bych se zaměřovat na tým a na jeho výsledky. Když budu mít výkonnost, že se bude moci jet na mě, tak to řeknu, ale nemám problém jet na někoho. Hrozně mě nadchlo pracovat týmově. Individuální cíle chci mít na mistrovství republiky, kde bych v časovce i v hromadném závodě chtěla být v první pětce a v dalším roce už chci medaili. Myslím, že to není nereálné.
Text a foto: Patrik Pátek
