38° Giro Ciclistico Internazionale del Friuli, 4. etapa
Již od rána prší, mám docela radost. Není alespoň takové vedro jako předchozí dny. Na slavnostní start jedeme opět autem a docela se bavíme. Po příjezdu na místo, které je shodné se včerejším cílem, začínám mít trošku nervy, nohy bolí po minulých dnech jak čert.
Během pár minut mě volají rozhodčí a předávají mi růžový dres, jak Italové sami říkají Maglia Rosa. Probíhá focení, spolu s nejlepším vrchařem a pořadateli závodu. Mám co dělat, abych si do startu stihnul připnout čísla. Ještě že na ostrý start jedeme více než 15 km, mám čas se alespoň trošku rozjet.
Samotná etapa pak od ostrého stratu měří necelých 90 km. Týmová taktika byla stanovena tak, že se pojede na celkový výsledek, hlavně Slovinci z našeho týmu s tím mají problém. Prvních 5 km je po velice úzké cestě, snažím se domluvit s klukama, aby jeli stále ostré tempo a peloton se co nejvíce natáhnul. Jediný, kdo to asi chápe je Sosenka, zakládá svůj oblíbený převod 55/12 a se 190 mm dlouhými klikami roztáčí turbo motory, i když asi i jemu je jasné, že není schopen vydržet v tomto tempu dlouho.
Na 10. km začíná první kopec, ale to už Roberto všechny vyslal na špic a celý tým tak jede vepředu. Mám trochu obavy sám ze sebe. Od 20. km se už závodí naplno, snažím se jet co nejvíc vepředu a několikrát si nastupuji sám za soupeři, ať si alespoň myslí, že jsem na tom dobře. Zůstávají se mnou Fíla a Slovinec Borja, se kterým se znám již pár let, jak jsem zjistil v předchozích dnech. Závodil v týmu Kamen- Pazin.
Oba dva se snaží jet v kopcích ostré tempo, několikrát musím dokonce na Filipa křičet, aby zvolnil. Svojí úlohu vzal velice vážně a snaží se ze všech sil, kolikrát máme problémy mu jen zahákovat. První vrchařská prémie je na 40. km, podle tempa, které se jede od spodu mi přijde, že nahoře je asi cíl Převýšení je okolo 15 %, na prémii přijíždím jako třetí a mám toho plné zuby.
Ze sjezdu nastupuje Italský závodník s číslem 47, to je jediné co vidím. Snažím se mu uviset apod kopcem máme k dobru asi 30 vteřin náskok, míjíme odbočku na Zoncolan a blížíme se stejně jako v květnu závodníci na Giru pod Mt. Crostis. Náskok na skupinu se i nadále pomalu zvětšuje a já si myslím, že Italové byli překvapení z toho, že vedoucí závodník odjíždí, místo aby si hlídal konkurenci. Jenže netuší, že nejsem tak dobrý vrchař, abych vydržel 20 km kopec v jejich tempu.
Po 10 km začíná nejprudší stoupání, mám na kole vzadu jen 25 zubů a marně hledám lehčí převod. Dva kilometry před prémií a asi pět pod vrcholem mě dojíždějí pronásledovatelé. Už ani nevím, jak se držím ve skupině, nechci za žádnou cenu zklamat kluky z týmu. Přichází konečně sjezd a na mokru to dost klouže, naštěstí se můžu spolehnout na moje osvědčená Tufa, ty mě udrží v sedle.
Asi 10 km před cílem v jedné ze zatáček přede mnou padá Ital Simeoni, celkově 4. v průběžném pořadí. Naše skupina se dělí a docela hodně se riskuje. Mám tu smůlu, že neznám dojezd etapy a držím se více méně na konci druhé pětičlenné skupiny. Pět kilometrů před cílem cíle ztrácíme 20 vteřin, fouká silný vítr a zjišťuji, že nikdo z konkurentů mi nechce střídat. Jako by jim bylo jedno, kdo vyhraje, jen ne cizinec.
Dojezd etapy je ve stoupání, poslední 2 km jedu úplně na doraz ze špice. Na pásce jsem celkově 6. Moc si to ale nepamatuji, visím na zábradlí jak mokrý prádlo. Po chvíli zjišťuji, že na mě mluví Ondra, který etapu vzdal, povídá „pojď pryč, ať můžou dojíždět další závodníci“. Trvá mi to však několik minut, než jsem schopen phybu.
Trikot jsem udržel a zítra do poslední etapy, která je víceméně rovinatá, nastoupím více v klidu. U večeře dávám pár piv a je mi jedno, co si myslí bafíci, nemůžou říct ani popel, na půjčeném kole se začínám cítit skvěle. Filip mi k etapě nechce nic říct, tvrdí, že je na doraz unavený. Panuje super nálada a na zítřejší etapu fasuji od sponzora firmy Pro Action dokonce růžové bidony.
Jakub Svoboda
