38° Giro Ciclistico Internazionale del Friuli, 1. etapa
Kromě úspěchů jezdců týmu Kolokrám-Svijany na domácí půdě se blýská na lepší časy i na mezinárodních kolbištích. Zástupci této úspěšné squadry se stali Jakub Svoboda a Filip Endler. Ti jsou společně s ex-profesionálem Ondřejem Sosenkou členy týmu Franco Gomme.
A kde jinde by se mohli nyní ukázat, než na amatérské obdobě Gira del Friuli, jejíž profesionální variantu si závodníci Pro Tour odbyli již v dubnu. Nejlepším hodnocením situace v tomto pelotonu je přímě svědectví Jakuba, který se věren svým zvykům chtěl hned v úvodu ukázat. Že to ale neměl jednoduché, je nasnadě. Inu Itálie je něco docela jiného než poklidná atmosféra domácí amatérské scény. Už jen fakt že 38. ročník tohoto závodu je pro Italy snad tím nejprestižnějším závodem v roce. Na startu tu jsou mnozí bývalí vynikající profesionálové a nechybí ani dost „prestižáků“ okolo 40 let, kteří nezávodili, když měli a na stará kolena si to chtějí vynahradit. Je to velice pestrá směs lidí v tomhle balíku. Hned po startu se jede šedesátkou a spousta z nich dost riskuje přes kruhové objezdy a na křižovatkách. Skoro se zdá, že se řídí filozofií „je lepší se smotat než prohrát“.
První etapa mýma očima
Dnešní den nezačal vůbec dobře. Nejprve jsme se dozvěděli špatnou zprávu, že zemřel Robert Bakalář čest jeho památce… po snídani jsem navíc zjistil, že mi neřadí kolo. Nebyl by to takový problém, pokud bych měl rezervní stroj, nebo nepoužíval elektronické řazení. Rozebral jsem vše co šlo, všechny kontakty, baterka i řadící páka se ale zdály v pořádku. Čas neúprosně utíkal a já už nevěděl, co dřív zkoušet a komu volat.
Pár minut před startem mi kolo vzali místní mechanici, v domnění, že jsem amatér a neumím si zkontrolovat kolo. Samozřejmě mi nikdo nepomohl a postavil jsem se na start první etapy, která měla 100 km na 53×11, případně jsem mohl volit malou placku 39 zubů. Po 5 km jsem si na vrchařské prémii málem vylomil kolena, nakonec jsem tam vyjel a za doprovodným vozidlem mě dotáhli zpět. Měl jsem štěstí, že mě rozhodčí nechali být, když viděli jak se dřu.
Zbytek etapy byl po rovině, tak jen na kruhových objezdech a křižovatkách jsem měl problém dostat se zpět do tempa. Etapa se jela velice rychle, za 2h 17 min jsme byli v cíli. Asi na 70. kilometru jsem byl ze stavu řazení tak rozčílený, že jsem si řekl, že zkusím odjet, abych byl alespoň vidět. Po chvíli jsem se dotáhl do první pětičlenné skupiny. Postupně z ní vykrystalizovala asi dvacetičlenná skupina, ve které byl např. Claudio Chiapucci a dosáhli jsme náskoku asi 50 vteřin na peloton.
Když jsme přijeli na nějaký dálniční nadjezd nebo se silnice zhoupla, ostatní si mysleli, že jim chci odjet a v zápětí když viděli jak se mi lámou nohy přes horizont, museli mít ze mě velkou legraci a nechápali. Pět kilometrů před cílem jsem věděl, že nás hlavní skupina nedojede, začalo se taktizovat. Poslední 2 km jsem ale už museli jet, protože skupina byla za námi. Poslední km jsme jeli 68 km/h, alespoň to mi ukázal computer – byl to asi jediný úsek etapy, kde jsem využil naplno svůj jediný převod. Vůbec nevím jak se mi to povedlo, na cílové pásce jsem byl 4.
Nohy mám po dnešním posilování úplně na šrot, ale pro zítřejší etapu jsem prý lídr. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Nakonec připojuji ještě jednu nemilou zprávu a to že v cíli dnešní etapy zemřel několik minut po dojezdu jeden ze závodníků. Jeho jméno je Andrea Pinarello a byl to jeden z majitelů této značky. Uvidíme tedy, zda bude zítra závod pokračovat nebo ne.
Aleš Verba
