Vzpomínka na titul mistra světa Tomáše Paprstky v závodě juniorů na MS 2010 v Táboře
O skvělém úspěchu Tomáše Paprstky v sobotním závodě juniorů na MS v cyklokrosu v Táboře, kde si Tom dojel úžasným způsobem pro duhový dres mistra světa, už bylo ve všech médiích napsáno a nahovořeno mnoho. Pro nás však tento úspěch české cyklistiky má i trochu jiný rozměr, totiž osobní. A to velmi… Dovolím si tedy být v následujících řádcích více osobně zaujatá, než by se obvykle slušelo. Sobotní dopoledne totiž rozhodně obvyklé nebylo, bylo úžasné, strhující, vypjaté, šťastné… Čtěte tedy příběh o krásné sportovní emoci, která mi ještě dnes vhání slzy do očí…
Do Tábora jsme dorazili v pátek po obědě a na trati jsme zkompletovali skupinku, dovolím si neskromně říci, nejbližších Tomášovo fanoušků. Z Jablůnky u Vsetína přijeli rodiče Roman a Dana Parstkovi a ze směru od Prahy jsme se přiřítili my – tedy trenér Jan Slavíček, moje maličkost Martina Slavíčková a náš syn Pavel. V sobotu po ránu jsme naši partu rozšířili o Tomášův fanklub Kovářových ve složení teta Jarka a strýc Jan.
V pátek tedy byl čas na projití trati, která k naší opatrné radosti byla lehce pokrytá sněhem a klouzavá, což jsme věděli, že Tomášovi svědčí a vzhledem k tomu, že předpověď počasí hlásila přes noc mírné ochlazení, dalo se předpokládat, že povrch zůstane na sobotní závod juniorů pevný a nepovolí v bláto, které Tomáš tolik nerad. Naše lehká předstartovní nervozita kontrastovala s Tomášovo pohodou, když jsme ho po čtvrté odpoledne probudili ze spokojeného odpoledního spánku. Jeho klid vůbec nenapovídal, že zítra se stane NĚCO.
Při večeři, na kterou jsme zašli do restaurace U Růže, kde byl náš team ubytován při nedávném MČR, se řeč na zítřejší závod stočila jen velmi zřídka. Všichni jakoby jsme cíli šanci, kterou zítřek přináší a nikdo to asi nechtěl zakřiknout. Vzpomínali jsme na jména a události v historii našeho klubu, která se zapsala do našich pamětí díky svému zvláštnímu významu. Milan Vočadlo, Jirka Friedl, Jarda Kulhavý, Jindřiška Bejstová, Martin Němeček, Aleš Brož, Eva Skalníková, Filip Eberl a další, kteří prošli našim teamem a zanechali tak v nás svou stopu, to bylo téma, které převažovalo v rozhovoru u naší předmistrovské večeře. Všichni jsme tak trochu tušili, že jméno Tomáše Paprstky do tohoto výčtu vlastně už také patří, ale to, že se zapíše duhovým písmem by určitě nikdo z nás v tu chvíli nevyslovil, i když myslím, že někde uvnitř to bylo v každém z nás. Po večeři a sklence vína na dobrou noc, jsme se rozešli a myslím, že každý z naší skupinky usínal s táborskou tratí za víčky.
Sobotní dopoledne bylo pro mě zvláštně klidné. Většinou mívám před důležitými starty snad většího „starťáka“ než závodníci. A dnes? Nic. Klid. Těsně před závodem se ještě potkáváme s Tomášem. „Byl za mnou ráno doping, brali mi krev.“ Pro mě jasně dobré znamení. Hned mi na mysl přišel okamžik před startem MS MTB v Les Gets 2004, kde měl podobný zážitek Filip Eberl, který pak zajel svůj největší výsledek, deváté místo v kategorii U23. Ostatní mé nadšení nesdíleli, ale já měla jasno. Tomáš zajede!
Těsně před startem se s Pájou tlačíme u hrazení v místě, kde se závodníci rovnají na start. Tomáš má stát v druhé lajně, což tak úplně nevyšlo, protože při rovnání závodníků je trochu zmatků, ale jeho tvář je naprosto klidná, což uklidňuje i mě. Poslední dvě minuty před startem už nervozitu cítím a nic si nepřeju víc, než aby to už KONEČNĚ ODSTARTOVALI. A je to tady! Super, po nájezdu je Tomáš tam kde má být, tedy v těsném kontaktu se špicí závodu.„Tak chlapče a teď už to máš ve svých rukou!“ pomyslím si.
První dva okruhy se Tomáš pohybuje okolo osmého místa a je jasné, že dobrý výsledek to bude. Povzbuzuju v prostoru u krátkých schodů a u umělých překážek. „Tomáši, máš na ně!“ letí ze mě při každém jeho průjezdu v mé blízkosti! Když však v polovině třetího okruhu, kdy jsou závodníci mimo mé zorné pole, hlásí Jindra Pulman, že na čele závodu je někdo z našich a ano je to číslo 25 TOMÁŠ PAPRSTKA, je se mnou ámen. Najednou nevím, kde je nahoře a kde dole, kudy vlastně vede trat a kolik ještě zbývá do cíle. Pomoc v té chvíli najdu u Jarmily Bambulové. Cítím, že se musím o někoho opřít, emoce cloumají mým tělem tak, že nejsem schopná ani fandit! Slyším se jen, jak říkám: „Já to nepřežiju“ a Jarmila na to: „To musíš!“ A má pravdu, tohle musím přežít! Posledních deset minut závodu je jak sen. Tomáš drží svou pozici. Je sice dojet svým francouzským soupeřem, ale já už vím, že mu to nedá! A pak to přišlo! „Ano, vážení přátelé, je to potvrzeno, MISTREM SVĚTA SE STÁVÁ TOMÁŠ PAPRSTKA!!!“ Zní éterem a mě v tu chvíli slabost podlomí kolena. Za chvíli jsem však na nohou a spěchám do cíle. Cestou potkávám mamku Danu a padneme si do náruče. Trochu vypadá, že si ani sama neuvědomuje, co její syn dokázal, ale je to jen zdání. Ona totiž víc než kdo jiný na světe ví, že její syn je nelepší na světě!!! Stejně je na tom i táta Roman, který zlatý závod svého syna prožíval v depu, jako jeho mechanik a samozřejmě i Kovaříci.
Slavnostní ceremoniál je něco úžasného. Tomášovi to bílé tričko s trikolórou pro mistra světa tak sluší! A pak je tu národní hymna… To už musí emoce ven a slzy se mi koulí po tváří, ostatně úplně stejně jako teď…
S Tomášem se potkávám až odpoledne při závodě mužů do 23 let. Hrdě chodí po závodišti ve svém duhovém tričku a po právu budí pozornost. Fotit by se s ním chtěl doslova kdekdo. Nejinak jsem na tom i já. A v té chvíli, když spolu pózujeme před objektivem fotoaparátu, mám neskromný, ale moooc příjemný pocit, že malý kousíček té duhové krásy patří i mě. A za tenhle pocit, ti Tome moc děkuju!!!
Martina Slavíčková
